Elvis Presley

Vznik v roce
1965
Původ
USA
Žánry
ClassicalRock

Biografie

Před hollywoodská filmová studia přijíždí ve slunečních paprscích zářící cadillac. Není třeba jediné hlásky, aby se rozproudila vlna hysterie a všichni vzali na vědomí, že do města právě přijel Král.

Jak motor utichá, po chodníku zrovna cupitá prominentní herečka a zpěvačka Judy Garland. Zastaví se, zamrká a mile se usměje. Elvis se vyklání z okénka a volá: „Slečno Garland, jsem vaším velkým obdivovatelem!“ I když je také hvězdou první velikosti, navíc s lety zkušeností, zdá se, že ji lichotka trochu zaskočí. Ti, kdo by stáli v těsné blízkosti, by si asi všimli i lehkého ruměnce, který se jí rozlije po tváři. Po chvíli špitne: „I já jsem vaší obdivovatelkou, pane Presley…“

Idol jedné generace

Scéna jako vytržená z některého z kýčovitých filmů, které Elvis Presley natočil. Anebo z těch, které byly vytvořeny o něm. Nejen podle tisíců kilometrů vytočeného filmového materiálu, tun asfaltu spotřebovaného na výrobu hudebních LPček nebo stovek knih a studií o jeho osobě je jasné, že byl Elvis legendou, ať se tohle slovo v současné době zneužívá sebevíc. Každoročně prodával a stále prodává statisíce desek, drží si nespočet prvenství v Guinessově knize rekordů. Je jedinou osobou, jejíž jméno je zapsané zároveň ve čtyřech hudebních síních slávy, stál u zrodu mnoha fenoménů pop-kultury. Hlavně ale zásadně ovlivnil historii moderní hudby. Jak řekla další ikona pop music, John Lennon: „Před Elvisem nebylo nic.“

Elvis Presley byl asi tím správným člověkem na správném místě, k tomu ve správné době. Spojené státy počátku 50. let ještě občas zavzpomínaly na II. Světovou válku, připravovaly se na ekonomický boom, potýkaly se s (i když už trochu skrývaným) rasismem a pluli na decentní swingové vlně Franka Sinatry. A pak najednou přišel Elvis. Divoký mladý rebel, který se díky své rychlé hudbě, které se až za pár let začalo říkat rock´n´roll, image a pódiové show stal idolem mladých Američanů a Američanek, stejně tak jako postrachem jejich rodičů, církve, úřadů, všech dospělých. Byl jiný.  V dospívajících očích se stal synonymem svobody a vyčleněnosti vůči nechápající, názorově zpátečnické, tloustnoucí generaci matek a otců. Obrovská fanouškovská základna, kterou na počátku získal, byla věrná a i přes všechny kotrmelce zůstávala po jeho boku po celou jeho kariéru.

Černé kořeny

Důležitou roli v Elvisově budoucí hudební orientaci sehrál gospel, se kterým vyrůstal. Narodil se 8. ledna 1935 v texaském městečku Tupelo. Spolu s ním přišlo na svět dvojče Jesse Gordon, které se ale bohužel narodilo mrtvé. Možná kvůli této ztrátě se ke svému jedinému potomkovi jeho matka Gladys, která příležitostně pracovala jako švadlena, tolik upnula. Až do konce svého života byla přehnaně starostlivá, chtěla vědět o každém Presleyho kroku a jako správná věřící chodila často do kostela. Právě sem se datuje první zpěvákova vzpomínka: „Úplně první věc, kterou si pamatuju, je, jak sedím mamince na klíně a jsme v kostele. I když mi tenkrát byly asi jen dva roky, jediné, co jsem chtěl, bylo slézt na zem a uličkou mezi lavicemi běžet ke sboru a zpívat s nimi. Už tehdy mi bylo jasné, že musím zpívat,“ řekl Elvis v jednom ze svých prvních rozhovorů.

I když ho proslavily hlavně světské písně, byly to právě ty načichlé gospelem, které hudební kritici hodnotili jako nejlepší: tři ceny Grammy, které za svoji kariéru získal (nominovaný byl celkem čtrnáctkrát), byly právě za gospelová alba.

I přes lásku obou rodičů nebylo jeho dětství úplně radostné. Kvůli mnoha okolnostem se Presleyovi potýkali s velkou chudobou. Možná i to motivovalo Elvise k tvrdé práci a větší zodpovědnosti. Jisté ale je, že když se vyšvihl na vrchol, všemožnými prostředky se snažil zamezit styku s čímkoliv, co by mu jen nepatrně připomínalo chudobu. V jeho okolí nesměl kupříkladu nikdo nosit džíny. „Nechci tyhle věci nosit a nechci se na ně ani dívat. Když jsem byl malý, byly to jediné kalhoty, které jsem měl,“ říkával často.

Dalším podstatným milníkem hudebního vkusu mladého Presleyho bylo stěhování do bluesem nasáklého černošského Memphisu. Odehrálo se kvůli Elvisovu otci Vernonovi, který byl pravým opakem pečující Gladys. Drobný zlodějíček a podfukář, který se do práce moc nehrnul, sem tam obhospodařoval pronajatou půdu nebo brázdil Spojené státy v kamionu. Za padělání šeku na osm dolarů strávil ve vězení osmnáct měsíců. Když potom hrozilo, že by za katr musel znovu kvůli pašování alkoholu, rozhodl se přesídlit ze státu Mississippi do Tennessee.

Bluesující Memphis

Mladý Elvis tehdy trávil veškerý svůj čas v obchodech s hudbou, kde dlouhé hodiny poslouchal nové desky i své oblíbené interprety. Nebylo jich málo. Vedle gospelu spolu s B.B. Kingem, Arthurem „Big Boy“ Crudupem, Rufusem Thomasem a Williem „Big Mama“ Thortonem objevoval blues, country (miloval Ernesta Tubba nebo Billa Monroea) a v neposlední řadě obdivoval bílé zpěváky Deana Martina, Maria Lanzu a mnoho dalších. Když to všechno spolu s rhythm´n´blues, blugrassem a rockabilly spojil dohromady, vznikl z toho onen neopakovatelný styl, který z něj udělal hvězdu první velikosti. Ale až za pár let.

Zatím si budoucí král rock´n´rollu nechával k všeobecnému posměchu spolužáků růst dlouhé kotlety, oblékal se do lesklých extravagantních modelů a poflakoval se po věhlasné ulici Beale Street, která patřila mezi muzikantská centra města. „Elvise jsem znal ještě dřív, než se z něj stala hvězda,“ vzpomíná B.B. King. „A už tehdy jsem věděl o jeho mimořádném talentu, který rozhýbe stojaté vody.“

I když se toho času živil jako řidič kamionu, k prvnímu vstupu do nahrávacího studia zbýval jen malý krůček. Ten Elvis Presley učinil v roce 1953 a dovedla ho tam zase jeho matka, nebo spíš láska k ní. Jako dárek k narozeninám se jí ve studiích Sun rozhodl nahrát desku s písněmi My Happiness a That´s When Your Heartaches Begin.

Aspoň hudebně Gladys nahrávka příliš neoslovila, soudě podle skutečnosti, že v té době Presleyovi nevlastnili gramofon. Po necelém roce si na ni ale vzpomněl majitel Sun Studios Sam Phillips, kterého napadlo zkombinovat blues s boogie-woogie. Myslel si, že to jsou styly, které by mohly zaujmout jinak tolik konzervativní bílé posluchače. Nakonec se dohodli a Elvis 26. července 1954 přišel ke svému prvnímu profesionálnímu natáčení. Spolu s muzikanty Winfieldem „Scotty“ Moorem a Billem Blackem se několik hodin pokoušeli o nahrání zadaných písní. Neúspěšně. V jedné přestávce ale Elvis začal improvizovat na melodii Arthura Crudrupa That´s All Right (Mama), doprovodní hráči se k němu přidali a Phillipsovi se to zdálo natolik dobré, že to nahrál. A tak se zrodil první lokální hit Elvise Presleyho.

Po zasvěcení rádiovým éterem proběhl první křest ohněm: živý koncert, který se odehrál 30. července 1954 v klubu Bon Air. Odjakživa nervózní Elvis tehdy prožíval horké chvilky. Když vylezl na pódium, nohy se mu prý začaly nekontrolovatelně třást. Dámské osazenstvo publika bylo ale kupodivu v extázi. Když se o přestávce mladík dostal do šatny, ničemu nerozuměl. „Vůbec jsem nechápal, proč všichni tolik křičeli. Vlastně jsem ani nezaznamenal, že se mé tělo hýbe – všechno jsem dělal naprosto přirozeně, instinktivně. Tak jsem se zeptal pódiového technika ´Co jsem udělal? Můžeš mi říct, co jsem udělal?!´ A on na to ´Ať to bylo cokoliv, koukej se tam vrátit a ukaž to ještě jednou!´ svěřil se Elvis v dokumentárním seriálu o jeho živých vystoupeních z roku 1972.

Hotel zlomených srdcí

Následovala série více či méně úspěšných vystoupení a dalších singlů (Blue Moon Of Kentucky, Good Rockin´ Tonight, Mystery Train, Baby Let´s Play House nebo I Forgot To Remember Forget), které jsou považovány za to nejlepší, co Elvis kdy udělal. Po lokálním úspěchu na jihu Spojených států projevilo o vydání debutové desky Elvise Presleyho zájem několik hudebních vydavatelství. Sam Philliphs se nakonec rozhodl pro RCA, kterému v roce 1955 prodal práva za v té době nevídaných 35.000 dolarů. Že přestup k takovému gigantovi, podobně jako najmutí manažera Plukovníka Toma Parkera nebyly dobré kroky, se projevilo až za hodně let. Tehdy ale všechno vypadalo jako z pohádky.

Už první singl Heartbreak Hotel, který pro RCA natočil, se vyšplhal na první příčky oficiálních hitparád, což se opakovalo prakticky s každou následující skladbou, co nahrál. Debutové eponymní album z března 1953 bylo dalším zlatým dolem. A jak Elvisova hvězda začala strmě stoupat vzhůru a jeho hudbu začali poznávat po celých Spojených státech, přišel velký třesk.

Američtí puritáni byli jako u vytržení z jeho koncertní show a „zcela nemístných pohybů“, které na pódiu předváděl. Nenáviděly ho náboženské organizace, které Elvise označovaly za „jednoznačné nebezpečí Spojených států“. Hlavním argumentem bylo ohrožování mravní výchovy mladistvých. Jistý úzkoprsý úředník dokonce označil zpěvákovy pohyby za „masturbaci na pódiu“ a „rajtování po mikrofonu“. „Vůbec nevím, jak bych moje vystupování mohlo napomáhat delikvenci mladistvých,“ reagoval rozčileně Presley. „Jestli jsem se o něco snažil, byl to spořádaný, čestný život. Určitě jsem nechtěl dávat komukoliv špatný příklad. Člověk se ale všem zavděčit nemůže.“

Jízda na mikrofonu

V té době docházelo ke skutečně paradoxním situacím. V živé televizní show Steva Allena (kterou slavný moderátor uvedl jako zážitek pro celou rodinu), ukončili Elvisovo vystoupení ani ne po minutě. Pořad ale sledovalo obrovské množství lidí, dokonce vůbec poprvé víc než konkurenční show Eda Sullivana. I když zapřísáhlý nepřítel rock´n´rollu, byl Ed nucen pozvat Presleyho i k sobě: pro změnu ho ale snímal jen od pasu nahoru. A ještě do třetice: na Floridě označil Elvise místní soudce pro mladistvé za odpad a prohlásil, že pokud se při chystaném koncertu v Jacksonville jenom pohne, nechá ho zavřít. Při vystoupení, které nahrávaly policejní kamery, se tedy Presley ani nepohnul. S jiskřičkami v očích ale své krokové kreace napodoboval alespoň na prstech u ruky.

Co Elvise trápilo znatelně víc, byla kritika jeho písní. Předtím, než přišel, neměla Amerika jednu, ale rovnou dvě hudby; černou a bílou. Oba světy spolu moc nekomunikovaly, běloši si kupovali bílé umělce, černoši zase ty svoje. Díky výchově liberálně myslících rodičů tohle Presley nikdy neřešil a jak už bylo řečeno dříve, svou lásku k Deanu Martinovi nebo Frankovi Sinatrovi vystavěl na černých kořenech. Když se zpočátku účastnil rozhlasových vysílání, DJové se ho stále dokola ptali, jakou barvu pleti má. Nikdo tehdy nepochyboval, že je černoch. Po provalení jeho původu ho ale odsoudily obě strany. Bělochům se nelíbilo, že se paktuje s černými, a černoši ho zase obviňovali z krádeže a degradace jejich hudby. Aby ne – Presleyho cover-verze skladeb černých interpretů ze 40. let se často prodávaly mnohem lépe než originály.

Už tehdy se na Elvisovu stranu ale pár černých hudebníků postavilo. Detroitský soulový zpěvák Jackie Wilson například později prohlásil: „Mnoho muzikantů Elvise obviňovalo z uloupení černé hudby. Ti samí lidé ale pak vylezli na pódium a mohli se přetrhnout v napodobování Elvisova stylu.“

Kvůli vzrůstající popularitě, obrovským prodejům a hitparádovým úspěchům nakonec znejistěla i dosud největší hudební hvězda v bílém smokingu, Frank Sinatra. „Hudba Elvise Presleyho není ničím jiným, než ubohým, nechutně zavánějícím sexuálním chtíčem, která u mladých lidí vyvolává negativní, skoro až sebezničující reakce.“ (Otázka, proč se v roce 1977 po smrti Presleyho nechal slyšet, že „na adresu Elvisova talentu a živého vystupování bylo během všech těch let proneseno mnoho pochvaly a uznání a já se vším z celého srdce souhlasím“, zůstane asi nezodpovězena.)

Rock&Roll All Night

I přes kritiku velkých a mocných ale u mladých rapidně rostla obliba nově vznikajících rock´n´rollových rádií, které poslouchali na žhavé novince té doby: přenosných tranzistorech. I samotné výrobce pak překvapilo, jak jejich prodej vzrostl. Oproti roku 1955, kdy se rádií v celých Spojených státech prodalo jen asi 100.000 kusů, si je v roce 1958 pořídilo 5.000.000 lidí. Po Americe také chodilo čím dál víc teenagerů s kotletami, vyčesanými účesy a rozhalenými košilemi.

Vedle úspěšně rozjeté hudební kariéry (díky které si mohl v roce 1957 koupit Graceland, jeho proslavené memhiské sídlo) se začal Elvis soustředit i na stříbrné plátno. V roce 1956 měl premiéru první film Love Me Tender a v průběhu následujících let stihl natočit ještě pár dalších - mezi nimi i Jailhouse Rock a King Creole, které patří k jeho nejlepším. Zbylých 29 titulů, ve kterých si zahrál, nebylo valných kvalit. I přesto ale patřily ke spolehlivým kasovním trhákům. „Presleyho snímky patří k jediným jistotám Hollywoodu,“ nechal se slyšet producent devíti z nich Hal Wallis.

V roce 1958 ale přišel povolávací rozkaz na vojnu a Elvis se ze záře reflektorů pokorně přesunul do armádního drilu. Během své dvouleté služby, jejíž většinu strávil v Německu, se jednak seznámil se svojí budoucí manželkou Priscillou (tehdy jí bylo 14) a jednak poprvé přičichl k osudným amfetaminům, které od seržanta dostal pro udržení bdělosti při manévrech. Armáda mu rovněž představila i karate, bojové umění, které rád cvičil po zbytek života a které mu později pomohlo i při zlepšování choreografie živých vystoupení.

Vojenskou službu znenadání přerušila zpráva o Elvisově umírající matce. Zpěvák se narychlo sbalil a v srpnu 1958 na krátkou dobu odjel zpátky do USA. Ač o tom Presley později nikdy nemluvil, měla Gladys velmi vřelý vztah k alkoholu. S rostoucím strachem o svého syna, kterého nemohla mít stále pod kontrolou, vášeň narůstala. Lékaři jí poté diagnostikovali žloutenku a její stav se rapidně zhoršoval. Svému onemocnění s Elvisem po boku po několika dnech podlehla. Bylo jí 46 let a zpěvákovi se tím vyplnila nejhorší černá můra. Zemřel mu nejbližší člověk, kterého až do konce svého života miloval nade vše. S hysterickým pláčem se psychicky zhroutil a na pohřbu, kde hrála Gladysina nejoblíbenější gospelová skupina The Blackwood Brothers, ho museli podpírat jeho nejbližší přátelé.

Elvis je zpátky

Po návratu z vojny v roce 1960, byl nejen vyznamenán hodností seržanta, hlavně ale natočil skvělou desku Elvis Is Back!, na které si definitivně vytříbil svůj hudební styl. Spíš než hysterické fanynky při živých koncertech se s ním ale potkávali filmoví milovníci na plátnech kin. Díky smlouvám jeho manažera Plukovníka Parkera strávil 60. léta v Hollywoodu natáčením bezduchých příběhů. I přes značné finanční zisky, které mu život filmové hvězdy a peníze z prodaných soundtracků, které mezitím vydával, přinášely, nebyl Presley šťastný. Klesající kvalitu své produkce na obou polích si velmi dobře uvědomoval. Plukovník ale na jeho námitky neslyšel – aby také ano, když s ním Elvis na počátku spolupráce podepsal smlouvu o honoráři ve výši 50 % veškerých zisků.

Namísto koncertů, které tolik miloval, tak Presley strávil osm let na cestě mezi Memphisem a Los Angeles. Tam trávil jenom nezbytně nutný čas; hollywoodská smetánka a neupřímné povrchní řeči nebyly nic pro něj, a tak hned po skončení filmování nasedl do velkého, na zakázku vyrobeného autobusu a protože se bál létat, čtyři až pět dní cestoval zpátky do Gracelandu. Čím víc ho neuspokojoval profesní život, tím vehementněji se vrhal na studium různých duchovních směrů, ke kterému inklinoval už dříve. Součástí bylo i podrobné studium Bible a na to návazná dvě gospelová alba. První se jmenovalo His Hand In Mine, druhé pak How Great Thou Art a Elvis si za něj vysloužil svoji vůbec první sošku Grammy.

Už tehdy byly také neodmyslitelnou součástí zpěvákova života i zvyšující se dávky amfetaminů. V 60. letech jejich účinky ještě nebyly příliš prozkoumané a přikládaly se jim málem zázračné účinky. Presley byl navíc pevně přesvědčen, že lék na předpis od doktora nemůže jakkoliv ubližovat.

Na lepší časy se zablýskalo v roce 1967, kdy se Elvis oženil se svojí velkou láskou z Německa Priscillou. Devět měsíců nato se jim narodila jediná Presleyho dcera Lisa Marie. Profesně se ale tehdy potácel v jednom z nejhorších období: velmi navštěvované filmy ho netěšily a stále klesající prodeje brakových soundtracků ho skličovaly ještě víc. Priscilla o tomto čase řekla: „Elvis za svou klesající popularitu vinil nudné filmy bez zápletky, které kvůli málo natáčecím dnům vznikaly jako rychlokvašky.“

Elvis už ale tolik netáhl i díky změnám ve společnosti. Mladí lidé díky vlně hippies už nepotřebovali postavu, která by pro ně bude zosobněním jim tolik chybící svobody. Společně s drogami byla totiž všude. A spíš než hlavní hrdina béčkových filmů je zajímala Janis Joplin, The Doors nebo Grateful Dead.

B-Class Heroe

Presley to ale tehdy ještě neviděl a v roce 1968 se rozhodl dát Hollywoodu sbohem. A i když musel ještě v roce 1969 pár filmů natočit, soustředil se hlavně na práci v nahrávacím studiu. Vznikl tak materiál hned na dvě desky: From Elvis In Memphis, které následovalo pár měsíců nato vydání hned dvou-vinylového dlouhohrajícího alba From Memphis To Vegas/From Vegas To Memphis.

Deficit koncertních prken si od roku 1969 začal vynahrazovat plnými hrstmi: až do své smrti v roce 1977 stihl odehrát neuvěřitelných 1145 živých vystoupení. Legendární byly zvlášť dva lednové koncerty roku 1973 na Havaji s názvem Aloha From Havaii. Jeden z nich se stal dokonce vůbec prvním vystoupením, které bylo přenášeno přes satelit. I když to zatím na skoro vždy vyprodaných show nebylo znát, Elvisova hvězda se nezadržitelně řítila dolů. V roce 1972 se mu naposledy povedlo se skladbou Burning Love prolomit Top 10 americké hitparády. Ve stejném roce se Elvis ale rozvádí s Priscillou, která už nějaký čas udržuje románek s instruktorem karate Mikem Stonem.

Dlouhodobá nespokojenost se nyní proměnila v depresi, Presley se začal stranit lidem, ztloustl, bral si ještě větší množství předepisovaných drog a jediné, v čem nyní nacházel radost, bylo studium duchovních nauk. A pak tu byl ještě jeho odvěký strach z živých koncertů, který se začal prohlubovat. Nevlastní bratr Rick Stanley byl jedním z těch, které od sebe zpěvák neodehnal. Na posledních pár let jeho života velmi nerad vzpomíná. „Při koncertě ve městě Rapid v roce 1977 byl Elvis tak nervózní, že skoro nemohl mluvit. Moc dobře si uvědomoval, jak vypadá a v jakém je kvůli práškům zdravotním stavu, takže na pódiu nic světoborného nepředvede.“ Což se stalo standardem.

Elvis žije!

Poslední koncert, který Presley odehrál, proběhl 26. června 1977 v Indianapolis. A i když měl po několikaměsíční přestávce nasmlouvaná další vystoupení, nikdy k nim už nedošlo. Jen den před plánovaným zahájením, 16. srpna 1977 ho jeho snoubenka Ginger Alden nalezla mrtvého na podlaze jeho domu. Pitva pak prokázala, že zemřel na srdeční selhání v důsledku velkého množství drog, které měl v krvi.

Pohřeb Krále se stal celonárodní událostí. Cestu smutečního průvodu lemovaly statisíce plačících fanoušků a oficiální kondolence přišla dokonce i z Bílého domu od prezidenta Jimmyho Cartera. „Smrt Elvise Presleyho způsobila celé zemi velký smutek. Byl jedinečný, nenahraditelný. Jeho hudba a osobnost, propojování bílého country s černým blues, navždy změnilo tvář americké kultury,“ mimo jiné napsal.

I třicet let po své smrti ale Elvis Presley žije dál. A stále vydělává nemalé peníze. Jeho dům Graceland, který byl v roce 1981 otevřen pro turisty, je s 600.000 turisty, kteří sem každoročně přijedou, stále pátým nejnavštěvovanějším domem Spojených států a hned po Bílém domě je druhým nejznámějším obydlím.

Ze statistik také plyne, že do dnešního dne prodal více než bilion desek a stále je tak nejprodávanějším umělcem historie. Po světě dnes rovněž funguje 625 aktivních fanklubů, v USA roku 1994 vydali poštovní známku na jeho počest. Jeho křestní jméno nese dvojnásobný mistr světa v krasobruslení Elvis Stojko, syn režiséra Romana Polanského nebo hudebník Elvis Costello. Jeden šílený sběratel navíc v dražbě zaplatil za Presleyho posmrkaný kapesník bezmála milion dolarů.

Elvis Presley se pak s občasnou periodicitou vrací i do koncertních hal. Zpěváka poprvé digitálně rozpohybovali v roce 1997 lidé ze společnosti Elvis Presley Entertainment spravující jeho pozůstalost. Naposledy se tak stalo letos v březnu, když si s ním bok po boku zazpívala Celine Dion duet If I Can Dream ve speciální edici americké soutěže Pop Idol s názvem Idol Gives Back (video, při kterém se vám bude tajit dech, je ke shlédnutí na www.youtube.com). Věhlasný cirkus Cirque de Solil navíc zrovna připravuje show inspirovanou Elvisovým životem, která by měla být uvedena v roce 2009.

Král je mrtev, ať žije král!

Podle mnohým zemřel Elvis Presley právě včas. Mohl se tak stát jednou z největších legend 20. století, která se vyloupla z americké krize po druhé světové válce a dosáhla až na vrchol. Elvis Presley představoval pro celou jednu generaci zhmotnění amerického snu. A mimo jiné zcela zásadně změnil populární hudbu. Skladatel Leonard Bernstein o něm už v 60. letech řekl: „Elvis je tou největší kulturní silou 20. století. Dokázal zakomponovat rytmus do všeho – hudby, jazyku, oblečení. Vytvořil zcela novou společenskou revoluci. Jenom díky němu mohl vzniknout květinový fenomén 60. let.“

Na Elvise dodnes vzpomíná kdekdo. Cher uvedla, že vůbec první koncert, který navštívila, byl ten Elvisův. Bob Dylan prohlásil, že kdyby nebylo Presleyho, nikdy by nezačal dělat hudbu. Rod Stewart zase podotkl, že na Elvisovu odkazu stojí celá britská rocková scéna: „Elvis byl král, o tom není pochyb. Lidi jako já, Mick Jagger a všichni ostatní jenom následujeme jeho kroky.“

Nejlépe o něm ale mluvil James Brown: „Nebyl jsem jen jeho fanouškem, byl jsem jeho bratrem. Řekl mi, že jsem dobrý, a já mu řekl, že je dobrý on. Nikdy jsme o tom nepochybovali. Elvis tvrdě pracoval, měl neuvěřitelný talent a Bůh ho miloval. Naposledy jsme se viděli v Gracelandu a zpívali spolu gospel Old Blind Barnabus. Moc na něj myslím a doufám, že se spolu potkáme v nebi.“

Přání otce soulu se už splnilo. Nyní jsou spolu v novém Gracelandu někde vysoko nad námi a připíjejí si šampaňským. Vlastně spíš zpívají gospely. Elvis nikdy nepil.

Převzato z časopisu Playboy

Co si o tom myslíš?