Jamie Cullum

Jamie Cullum je zpěvák, který se narodil 20.08.1979 v Essexu v Anglii ve znamení lva.

Neuvěřitelných 700.000 prodaných kusů alba "Twentysomething" pasovalo mladého jazzmana Jamie Culluma na britského krále jazzu. Vedle Norah Jones je Cullum jediným jazzmanem, který přiblížil jazz širokému publiku.

Slovo jazz je v tuto chvíli trošku zavádějící, protože skladby v podání Jamieho Culluma dávají tomuto hudebnímu směru úplně nový význam. Jamie posouvá hranice ve všech možných směrech a tím otvírá dveře daleko širšímu publiku bez toho, aby jazz ztratil na své kvalitě. Přesně tak, jak se to povedlo Norah Jones. Čtyřiadvacetiletý Jamie Cullum byl za album Twentysomething nominován na Brit Awards a BBC Jazz Awards.

Na tomto albu "Twentysomething" najdete kromě Jamieho vlastních skladeb (All At Sea) , jazzových standardů (např. Old Devil Moon), i skvěle udělanou Wind Cries Mary od Jimiho Hendrixe.

Je mu teď nějakých devětadvacet, ale vypadá tak maximálně na osmnáct. Tohoto drobounkého a věčně rozčepýřeného mladíka ve vytahaných džínách, který je k nerozeznání od dorostence z vašeho sousedství, byste jen těžko spojovali s osobou nejprodávanějšího britského jazzového umělce všech dob. Nic to nemění na faktu, že hvězda Jamieho Culluma již dávno překročila hranice Spojeného království a září s intenzitou, se kterou týnejdžerské publikum v přeplněných koncertních sálech zpívá s ním swingové standardy z poloviny minulého století. Zdá se vám to jako paradox? Určitě, ale jestli někdo v posledních letech vrátil jazz do školních lavic a mladšímu publiku ukázal cestu k jiným hudebním žánrům než jsou hip hop a r´n´b, tak je to právě Jamie Cullum.

Těžko říct, který faktor sehrál rozhodující roli v tom, že Jamie Cullum prorazil tak razantním způsobem a že jeho předposledního alba Twentysomething se do dnešního dne prodalo dva a půl miliónu kusů. Jistě své udělala zvýšená vlna zájmu o swingovou hudbu, na které se svezly projekty Roda Stewarta, Robbieho Williamse, Harryho Connicka Jr., ale i interpreti mladší generace jako Michael Bublé či John Pizzarelli.
Nicméně, každý, kdo viděl živé vystoupení Jamieho Culluma, vám potvrdí, že na scéně dokáže řádit jako přírodní živel a je to jedinečný bavič, který si umí omotat publikum kolem prstu během pár minut, aniž by opouštěl svoji vrozenou a naprosto odzbrojující přirozenost. Ovšem bušení do kláves pěstmi, skoky z klavíru, ke kterému si během koncertu může přijít sednou kterýkoliv fanoušek z publika, nebo zpěv bez mikrofonu uprostřed ztichlého sálu, by samy o sobě asi těžko stačily k tomu, aby sklízel ovace i seriózních jazzových kritiků pověstných svým konzervatizmem.

Zlomovým okamžikem v Jamieho kariéře se stává album Twentysomething (2003), o kterém se mluví v superlativech. Zajímavé je, že standardy ze 30. a 40. let jako What A Differnce a Day Made, Singing In The Rain, nebo Jamieho autorské skladby v duchu Nat King Colea či Franka Sinatry dokážou uvést do varu i návštěvníky festivalu v Glastonbury, na který Jamie vzpomíná jako na jedno ze svých nejlepších vystoupení vůbec. Na Twentysomething se Jamie Cullum prezentuje jako vyzrálý skladatel, který na svůj věk píše velmi procítěně a do hloubky jdoucí skladby, které mistrně umí přiblížit i mladšímu publiku. Pravda, občas sice zaznívají hlasy jazzových puritánů, že mluvit o jazzu v jeho případě je nesmysl a možná to tak částečně opravdu je, ale důležitější je, že Jamie Cullum plní funkci jakéhosi apoštola, který obrací na pravou víru mládež, která by jinak zabředla do vod hudební hlouposti a bezduché komerce.

Po koncertních šňůrách v Americe a Japonsku, kde po sobě zanechal početnou základnu nových fanoušků, se počátkem roku 2005 Jamie Cullum odebírá opět do studia. Nové album Catching Tales, které vzniklo pod producentským dohledem Stewarta Levina a ve spolupráci s hosty jako Dan The Automator z Gorillaz, ovšem představuje výrazný stylový posun mimo jazzové hranice. Jamie pomalu opouští model "great american songbook" a vydává se na cestu kvalitního pop rockového písničkářství, jaké známe z tvorby Bruce Hornsbyho nebo Randyho Newmana. Jeho odhodlání nestát na místě a pokusit se o nové inspirační zdroje a hledání nových cest působí nesmírně sympaticky. Postupná Jamieho proměna ve všeobecně uznávaného a všemi věkovými skupinami respektovaného popového umělce jeho popularitu nejspíš ještě zvýší, což je jedině dobře. Přesně takový typ mladé krve současná populární hudba postrádá ze všeho nejvíc.

Album

2006