Worwanis

Jak to všechno začalo: nu bylo nebylo, v jedné malé vesnici jménem Provodín, kde slunce zapadá a z rána zas vychází, dostal jeden z chlapců nápad založit kapelu. A tak se vydal pozdě večer za ouplňku na dobrý hodokvas, jelikož se říká, chceš-li se něco dozvědět, choď do hospody. Když jsem otevřel dveře a pocítil nával fialového kouře, řekl jsem si, že se posadím vedle do druhé místnosti, kde seděla zdejší omladina. Chvíli jsme je pozoroval, jak zdatně hodují na dobrém hodokvásku. Neváhal jsem a hned jsem se zeptal zda-li je někdo muzikant. Tiše a skromně se mi ozval chlapec jménem Honzík, který měl na hlavě zamotané kadeře, skoro jak enčíva. Začal jsem mu říkat Boncaj. A tak jsme seděli, pili a mudrcovali, jelikož jsme na to byli dva. Ve tři ráno se nám nějako zatočila hlava a museli jsme jít domů. Dali jsme si ještě na cestu malého klacíka a dohodli se – cituji – Až kohout zakokrhá, sejdeme se u mě doma. Kohout zřejmě zaspal a tak Boncaj přišel o něco později. Hlava se nám ještě motala a pivní dech byl za rohem. Inu na nic jsme nečekali a začali rozbalovat své nástroje. Padlo ticho a poté se začal Boncaj smát. Cituji – Što to ty máš za starou fosílii? – Odpověděl jsem, že je to Jolana z roku 1985, baskytara na kterou hrál můj otec. Chvíli synek nevěřil, až když jsem oprášil kombo s papírovým reprákem, také po otci. Báli jsme se, jestli to vůbec bude hrát. Po chvíli, kdy jsme nástroje sladili a dali mikrofon do trubky od vysavače, páč nebyl stojan a já se musel učit zpívat, jelikož kolega Boncaj, nebo-li synek prvé kategorie, toho v té době moc nenamluvil. Ale za to, když třísknul do své elektrické kytary, to stálo za to. Pocítili jsme, že máme pod oknem prví fanoušky. Až do té doby, než začali padat květináče z oken. Museli jsme emigrovat a najít místo kde budeme moci dělat rámus. Kolega Boncaj si začal hladit jakýsi chlup na bradě. Až pak z ničeho zatáhl a dostal nápad. Zeptat se otce a naverbovat se k němu do zkušebny. Jeho kolegové, starší kapelmajstři i starosta nám to schválili. No museli jsme to zapít a tak jsme běželi jen na pár ouklejů. Potkali jsme tam mého bratra, který už měl pár žejdlíků za sebou a nabídl se, že nám bude hrát na bicí. Chvíli jsme váhali a drbali se na hlavě, jelikož jsme věděli, že je to jen dočasně. Bratr totiž hraje bicí starším rodákům. No zkusili jsme to, všechno klapalo, lidé nám fandili a z nenadání přišel náš čtvrtý host. Malý třináctiletý Pavlík. Chvílema jsme nechápali. Z jeho houslí se ozývali zvuky na profesionální úrovni. Začali jsme mu říkat Ludvík Fahnfon Betoven. Celý rok jsme si dobře vedli a pak přišel den, který jsme očekávali. Bratr musel odejít, jelikož už toho měl moc. Půl roku jsme stáli, byli jsme smutni. Chtěly jsme jít každej svou cestou. Zkusit štěstí do jiných kapel. O týden později jsme zaslechli, že by to chtěl s náma zkusit zdejší tovaryš jménem Honza, kterého jsem viděl porád v montérkách, jak se rýpe ve hlíně a šlechtí plané jabloně. Druhý den, když se posadil za bicí a vzpomněl si jak to na tý vojně hrával , tekla nám všem žhavá láva po čele. Mlátil do toho jako kdyby byly bicí s kokosu, ale věděli jsme, že za ta dlouhá léta má ztuhlé svalstvo. Za dva měsíce, když jsme se všichni rozehráli, přišel další rodák. Čtrnáctiletý Honzík s klávesami. Již jsem byl nějako zmaten mít v kapele samí Honzíky, až do té doby, než jsem spatřil našeho klávesáka, jak dole na hřišti děvčatům otěžkává důdy. Dalo by se říct, že je dmýchal či knětal a tak jsem mu dal přezdívku Hmoždéřník. V závěrečných větách bych chtěl poděkovat mému příteli, který nám dal jméno Worwanis.   -Kapela nemá určitý styl, nejvíce se ale přirovnává k Punk-Regéčku. -V roce 2010 kapela nahrála ve studiu Wonderlost 3 demo-nahrávky a plánuje dohrát další.

Členové kapely

• Honza ´´Hmoždýř´´ Fridrich klávesy/zpěv