JOSHUA BLOGUJE : Soukromá olympiáda

V minulosti jsem totiž dělal několik sportů závodně a ostatní velice aktivně. Ale zpět k úvodní myšlence. Takový jeden zážitek byl pro mě určitě výlet na hory, kterej mi minulý týden trochu vyděsil povědomí o mojí chátrající fyzičce.

Celý týden jsem koloritně trávil v rádiu, ve studiu nebo za domácí frézou a ve čtvrtek jsem měl vyrazit směr Rokytnice nad Jizerou. Cestovní horečka začala už těsně po poledni, kdy jsem se snažil vše přizpůsobit brzkému odjezdu a klikal s frekvencí rotačního kulometu. Vše jsem stihnul, naházel do kufru a zvědavě mizel do Krkonoš. Zprávy z kurzu AMU a z rokytnické chalupy Hájenka zněly jasně. Pokud nepřijedeš do 16:00, vyjdeš si kompletní areál až do chaty po svých. Nic jsem si nepřipouštěl a hnal jsem "Formulku" na severovýchod. Cesta nebyla dlouhá, ale v některých pasážích v mapách neznačená a to hlavně z toho důvodu, že jsem si cestu přizpůsobil dle svého samotářského pohledu na mapu. Snažil jsem si každý kousek trasy zjednodušit a najít tu nejlepší. To pochopitelně nevyšlo a o mých orientačních přehmatech mě několikrát přesvědčila cedule s nápisem "Silnice se v zimě neudržuje" a asi tak dva metry sněhu nejen kolem krajnic. V jednom místě už jsem myslel na nejhorší. Formulka se totiž nechtěla, někde u Dolního Holubova nebo jak se to tam sakra jmenovalo, ani hnout. Už už jsem kontroloval stav nádrže, kdybych musel neplánovaně přespat, ale nakonec mě vysvobodil projíždějící polárník se psím spřežením....

Po dobrodružném příjezdu na místo jsem se konečně přestal vyhýbat realitě a pochopil, že nám nahoru do chalupy nikdo nepomůže. Ještě svitla malá naděje v podobě takzvaného Ski Taxi. Jenže když jsem vytočil číslo, v telefonu nebyl slyšet jen hlas cynika občasně řídího skútr, ale také hlasy, hádám jeho malých dětí, křičících něco ve smyslu "Tati, brácha podvádí a pojď, už seš na řadě". Asi Dostihy a sázky nebo co. Co mě odradilo definitivně, byla cena. V Praze bych si za ty peníze možná objel tágem celý město.

ukázka z horolezeckého deníku:

17:15 - základní tábor - 700 m n.m. - zjištuju, že nemám ve výbavě mačky, cepín, ani číšnický nůž na otevření lahví vín, které mám na každé straně mého horského batohu. Po prvním kilometru se s tím vyrovnávám a při druhém náznaku infarktu vyndavám jediné zásoby, co mám, a to směs sýrů k těm flaškám. Doplňuji energii a čekám jestli nebudu muset odběhnout z jižní cesty za strom a riskovat tak ztrátu orientace.

17:55 - třetí výškový tábor - 900 m n.m. - Od neúnavného šerpy něžného pohlaví dostávám zprávu, že nejsme zdaleka ani v půlce a propadám panice, která se projevuje tím, že si sedám do sněhu a během dvou minut už nejsem jen totálně zpocenej, ale i celej mokrej. Zapomněl jsem utrousit, že šerpa jde tuto cestu za poslední čtyři dny už podruhé.

18:25 - čtvrtý výškový tábor 1111 m n.m. - Dostávám první regulérní infarkt a vzpomínám na pubertu, kdy jsem měl lepší fyzičku než Sylvester Stallone v Rockym čtyřce. Zjišťuju, že bohužel nemám stan, plynový vařič a plecháč, kde bych mohl případně rozpustit sníh, abych si mohl vyčistit zuby. K těmto myšlenkám mě přinutil strach, že se kvůli zhoršeným povětrnostním podmínkám nedostaneme včas na vrchol.

18:50 - poslední výškový tábor - 1250 m n.m. - Jsme těsně pod vrcholem a snažíme se pragmaticky rozvrhnout síly a rozhodnout se, kdy zaútočíme. Šerpa už nemůže a dostává akutní výškovou nemoc. Navíc ve vyčerpání pouští bob, který táhne v pravé ruce a ten nekontrolovatelně ujíždí do tmy. Šerpa se rozbíhá, několikrát se při snaze dostihnout půjčené vybavení dostane na zem a taktéž mizí do tmy. Snažím se ho kontaktovat vysílačkou. Se stoickým klidem se snažím zjistit, co se stalo a vyhodnotit situaci. Vyděšený hlas z vysílačky hlásí ztrátu vybavení a samozřejmě ztrácí i několik drahocených výškových metrů. O pět minut později přijíždí skútr a vystupuje z něho mrazem a větrem udolaný šerpa. Zbývá nám posledních pár metrů. S vypětím všech sil si nepřipouštím další infarkt a v ústech už pomalu cítím hořkou odměnu.

19:05 - 1.315 m n.m. - vztyčuji vlajku a smrkám do ní. O 3 minuty později vstupuji do chaty "Na Dvoračkách" a ženu se k baru. Potkávám několik kamarádů, které jsem minimálně 5 let nepotkal. Vše zapomenuto. Opíjím se...

hráli:

lázeňský povaleč - Jakub Johánek
šerpa : Verunka Vidomusová