Duffy na druhém albu zmatkuje
Zatímco Rockferry představovalo sevřenou kolekci silných písní, propojujících soulové retro se současným popem, na novince jakoby se Duffy nemohla rozhodnout, co a jak chce vlastně zpívat. Hned úvodní skladba My Boy kopíruje prostoduchou stavbu diskotékových popěvků konce 70. let a patří k nejslabším položkám zpěvaččina repertoáru. Následující Too Hurt To Dance sklouzne do sentimentálního popu let padesátých i s cukrkandlovými smyčci, jenže bez půvabné dobové patiny.
Ony by samozřejmě nevadily samotné pokusy o retro sound. Proti gustu žádný dišputát. Na dnešní scéně se vlastně střídá - přeháním jen mírně - skoro samé retro vlny. Ovšem ony pokusy by musely vyznít důvěryhodně a uceleně, ne jako příslovečné přeskakování od Bacha po Vlacha.
Naděje vzbudí Well Well Well s rytmikou amerických R&B/hip hoperů The Roots. Konečně křísne jiskra a Duffy ukáže, jak umí využít tradici „modrookého" soulu a položit se do interpretace. Pak ale začne album zase usínat v polštářích z načančaných smyčců a mělkého patosu. Snad ještě Hard for the Heart patří k únosným momentům.
Nepříjemně překvapí i řada pěveckých manýr včetně přehnaného témbru, kterými Duffy dříve tolik netrpěla. V baladě Breath Away působí její projev vinou nepřirozeného, „rádobyarchaického" vibráta doslova ochotnicky.
Ano, leckdo už v britském tisku upozorňoval na fakt, že na vině může být do značné míry producent. Albert Hammond je velký profesionál, koncem 60. let a v sedmé dekádě se proslavil spoluprácí s Mikem Hazlewoodem nebo The Hollies a býval také známým zpěvákem. Jenže asi se příliš zasnil a zapomněl v dobách svojí největší slávy. To on spáchal přeplácanou instrumentaci. To on měl vést Duffy k větší pěvecké přesvědčivosti, místo aby zpěvačce podsouval výrazovou plačtivost, která jí nesvědčí. Jenže na druhé straně - po předchozím veleúspěšném a kritikou chváleném albu měla mít Duffy dost soudnosti a dostatečné rozhodovací právo, aby si nenechala od producenta do všeho kecat.
Nicméně jedna nepovedená deska neznamená konec velkého talentu. Na Endlessly sice zmatkuje, ale snad se nevyplní název alba a nebude tápat mezi prvoplánovým uchopením hned několika retro žánrů a kýčovitými aranžmá endlessly - neboli nekonečně.
