Protest The Hero se chlubí „vulgaritou"
Autor recenze i bez mučení hlukem přiznává, že není zrovna příznivcem nejtvrdších žánrů. Jenže bez ohledu na styl, v případě mnoha špičkových prog-metalových spolků se sluší smeknout před vrcholnou hráčskou vyspělostí, nasazením a nadšením pro věc. Platí to i pro kvintet Protest The Hero.
Kapela proslula kombinací progresivního metalu s žánrem mathcore. Ten se vyznačuje atypickou rytmizací (liché nebo „nedokončené" rytmy) se spoustou zdánlivě nelogických (tj. nikoliv pravidelně zapadajících do obvyklého 4/4 rytmu) stoptimů, funkčním využitím disonance a pochopitelně „zběsilými" tempy. Nepřekvapuje, že mathcoreoví muzikanti často označují za jeden z inspiračních zdrojů jazz.
Ovšem zatímco první dva studiové a jeden živý disk Protest The Hero vykazovaly zásadnější mathcoreový podíl, novinka se posouvá víc směrem „prog". I když... Třeba skladba Moonlight si s mathcoreovými stoptimy vydatně pohrává. Následují hned po „speedové" vzestupné pasáži a po smršti změn přijde melodický dovětek, který by unesli i poprockoví fandové. (Ovšem právě jen tuhle codu, asi ne zbytek písně:-)
Podobný kontrast nabídne už úvodní skladba C'est la Vie. V ještě podstatnější míře staví na střídání nálad třeba kompozice Tapestry. Brilantní souhru v stopkami „rozsekaných" riffech zde prokládá hymnická pasáž, která by zapadla i do nahrávek mnohem „pamětničtějších" prog-rockových géniů Rush (mimochodem krajanů metalového kvintetu, vůbec bych nevylučoval, že se u nich Protest The Hero lecčemu přiučili). A později dokonce mezihra s tišší, akordickou kytarou a málem „sladkou" melodickou linkou zpěvu. V jedné skladbě najdete tolik riffů, motivů a zvratů, že by z nich méně invenční kapela vytvořila půlku alba.
A propos, zpěv. Zatímco hráčsky si vystačila kapela sama, pro zpestření vokálních partů přizvala hned několik zpěváků, kteří podporují domovského, taktéž technicky velmi zdatného Rodyho Walkera. Dokonce i folkovou (!) zpěvačku Jadeu Kelly. Pokud by při nepozornějším poslechu hrozil dojem jisté jednotvárnosti (když je nápadů až příliš, často bývají přeslechnuty), právě různé vokální barvy spolu se sbory nutí pozornost zase zbystřit.
Kdepak, za takovou „Vulgaritu" se Protest The Hero rozhodně nemusejí stydět, mohou se klidně pochlubit. A abychom dokončili obhajobu z úvodu recenze, ono vlastně nejde ani o vulgaritu slovní. Titul desky pochází ze jména 60 let starého obrazu použitého na obale, kterým chtěl malíř, dědeček baskytaristy Arifa Mirabdolbaghiho, ilustrovat hřích „vulgární lži a pomluvy". Scurrilous lze přeložit i jako pomlouvačný. Navíc kapela si malbu vybrala kvůli její pestrosti, která „reflektuje kontrastní hudební krajiny na desce", jak vysvětlil serveru Noisecreep baskytarista Arif.
Pestrosti Protest The Hero opravdu dosáhli. V rámci svého žánru vrcholné dílko.
PS. Nedávno jsem se bavil s jazzmanem Najponkem o jeho překvapivé oblibě hráčsky nadupaných metalových spolků. Tahle pětice by se mu líbila. Tedy pokud ji už dávno nemá ve svojí sbírce CD.
