Republic of Two vyhlásili na novém albu hravou totalitu
Když dva tvoří (hudební) republiku, to se jim to vládne. Nemusejí nadbíhat masovému vkusu ani populisticky slibovat lidu chléb a hry. Soustředí se jen na opravdovost písní. Netřeba se otravovat s módními žánry, mohou hrát jen podle vlastního nejlepšího vědomí a svědomí - i když nezapírají vazby na freak-folkovou scénu ani zálibu v indie-kytarové estetice.
Album The End of War si stáhněte zde
Výše uvedené tvrzení rozhodně neznamená, že si Republic of Two dělají „umění pro umění", hrají jen na vlastním písečku a s vlastními hračkami a kašlou na publikum. Vůbec ne, jejich nahrávky jsou přístupné a sdělné. Minimálně pro posluchače, kteří ocení upřímné vyjádření a nezajímají se o „trendy". Písním vlastně nechybí hitové ambice, byť rozhodně nejde o hitovost podbízivou. Jako příklad stačí uvést vznosnou, zpěvnou melodickou linku skladby Directions, v tom nejlepším smyslu slova popovou a přitom na hony vzdálenou obvyklému rádiovému balastu. Ano, je pravda, že Republic of Two k sobě nepustí posluchačstvo vyloženě povrchní, neochotné věnovat poslechu aspoň trochu pečlivější pozornosti. Ale proč by o něj také stáli?
Nahrávku prostupuje melancholický opar, ne však deprese. Úvodní píseň Sun nelze navzdory tesknému nápěvu popsat jinak než jako skutečně prosluněnou. A skladba Springtime Sentiment spíše potěší kontrastem k nostalgii podzimu, než aby vás zahltila světabolem. Koukáte z okna do mlhy, kterou roztrhá v nejlepším případě studený liják, ale jako byste už cítili ve vzduchu svěžest budoucí oblevy. Republic of Two, zkušení muzikanti s minulostí v kapelách Southpaw resp. Ghostmother, si totiž vypěstovali vytříbený cit pro správnou míru a z melancholie nikdy nepřepadnou do bezvýchodnosti. A nic proti sentimentálnímu snění!
Důležité detaily alba The End of War
Album The End of War navíc ukazuje, jak Republic of Two dokáží pracovat s důležitými detaily (neokázalé hlasové „prolínačky", koloratury violoncella...), které činí jinak zvukově průzračnou nahrávku zajímavou i po dalších posleších. Nezapomínají na čirou hravost, na skotačení mollovým stupnicím navzdory. Příklad? Stačí aranžérsky rozplést tapiserii písně Fortune, elegantně vetkanou do zdánlivě prostinkých, repetitivních vyhrávek violoncella tak, že výsledek působí pestřeji než jen jako souhrn všech „nitek" jednotlivých nástrojů a hlasů. Nebo si poslechněte náladotvorné noiseové mlžení, ve kterém se rozplývá závěr skladby Ravens.
Nejsilnější dojmy pisatele? Možná onen moment „looserské" balady Dancers With No Rhythm, kdy se smutek a pocit promarněných životních šancí začne projasňovat tušenými jiskřičkami naděje. Nebo úlevná nálada, když na Dancers With No Rhythm naváže titulní píseň, hymnus The End of War s optimisticky působícími „walls of sound" v pozadí.
Proti takhle osvícené „totalitní" muzikantské republice a diktatuře písničkářské otevřenosti rozhodně netřeba revoltovat. Vzniklo zdařilé album o kterém se odvažuji tvrdit, že neztratí sdělnost ani v následujících sezónách.
