Skotačit s depresivními The Cure

Možná se vám zdá, že výraz skotačení se k hudbě The Cure příliš nehodí. Máte pravdu. Robert Smith bude znít vždycky depresivně nebo aspoň ublíženě. Ale v rámci ostatních desek od britských Cure je třinácté studiové album 4:13 živější, svižnější a kytarovější. Obzvlášť porovnáme-li ho například s albem Bloodflowers, které bylo plné dlouhých táhlých písní, kde společně s kytarou vládly klávesy.

Mně osobně nikdy depresivnost The Cure nevadila, beru to jako jejich značku. Podobně jako neslušivý rozcuch nebo rudě červená rtěnka u zpěváka Roberta Smithe. The Cure jsou prostě takoví, jací jsou, a myslím, že se jen tak lehce nezmění. Takže kdo si libuje v těch nejsmutnějších skladbách, ocení určitě první z třinácti tracků Underneath the Stars nebo Sirensong. Zbytek desky je už skotačivější (Hungry Ghost), dalo by se říci i punkovější. The Cure se tedy trochu vrátili ke svým začátkům, k době, kdy rádiové hitparády dobýval hit Boys Don`t Cry.

Třináctá deska The Cure je velmi vyrovnaná, ale chybí na ni jednoznačný hit. Možná i proto se kapela rozhodla, že vydá čtyři singly zároveň. Jsou to sice dobré písně, ale bez hitového potenciálu, což neznamená, že jsou špatné, jen nejsou napsány dle vzorce, který právě frčí. The Cure jsou sví, což je ale jejich výhodou. 4:13 je nadčasová deska, která bude k poslechu i za pár let.