Aneta Langerová: Chci hrábnout do kytary a zařvat si
Po okřídleném debutu s rekordním počtem více než 125 tisíc prodaných nosičů a o poznání osobnějším Dotyku jednoduše přichází čas na ujištění, že tu Aneta Langerová stále Je... t-music si její bytí ověřil v pražském Hard Rock Café, ve kterém bude 4. prosince křtít právě svou novou placku. Usměvavá a uvolněná jako nikdy předtím nám trpělivě zodpověděla všechny hloubavé dotazy.
Nechci začínat obligátně, jak se máš, takže... Jak se máš včera?
Jak se mám včera? (smích) Včera se mám moc hezky, měla jsem pár příjemných rozhovorů, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí, ale hlavně jsme točili videa na nové webovky, což bylo zábavné.
A zítra se máš taky rozhovory?
Zítra se nemám rozhovory. Hlídám, takže zítra jsem teta. (smích)
Pojďme k tvojí nové desce. Je o poznání popovější než Dotyk, přitom ty jsi poslední dobou říkala, že hodně inklinuješ k folku a písničkářství...
Na tom výsledném vyznění se hodně podílel producent Martin Ledvina. Hned na začátku jsme si upřesnili, co je pro mě priorita. Už před rokem jsme si sedli a já mu řekla, že chci písničky, chci zpívat, a mělo by to být do popu. Ale když člověk skládá u kytary, vede to většinou právě k folku.
Druhá část rozhovoru s Anetou Langerovou na t-music už příští týden.
Hodně lidí bere označení pop dost hanlivě. Co ty?
Oni někdy samozřejmě můžou mít pravdu. Pop, jako každý žánr, může být špatný a dobrý. Ale když je pop dobrý, je to jedna z nejlepších věcí, protože se s tím ztotožní hodně lidí. A popem se dá i leccos ovlivnit, myslím třeba koncerty pro nějakou dobrou věc. Pro mě je dobrým popem třeba kapela Coldplay, která si na vlně tohohle žánru jede už od svých začátků, a to rozhodně není hanlivé.
Takoví U2 jsou taky dobrý pop...
Určitě, U2 jsou základ. Nezažila jsem dobu jejich největší slávy, tu masovou euforii, takže se o nich dozvídám spíš zpětně, ale jejich písničky zná samozřejmě každý.
Bylas na nich v létě v Polsku - jak se ti líbili?
Tam jsem je viděla poprvé a jak to popsat - neskutečné, monstrózní. Měla jsem pocit, že právě přistáli nějací mimozemšťani. (smích)
Dokážeš si představit sama sebe na pódiu před takovým davem?
Asi ne v takovémhle davu, oni mají celosvětový úspěch... Ale musí to být hodně velká euforie. Nevím, jestli to zvládají vůbec vnímat. Když je člověk od lidí takhle daleko, netuším, jak to na něj působí. Ale oni jsou v tom zběhlí a myslím, že si to užívaj do poslední kapky. (smích)
Přesuňme se ke klipu k pilotnímu singlu V bezvětří, točilas ho v Berlíně na kole. Jak ten nápad vznikl, jsi vyznavačem cyklistiky?
Kolo mám samozřejmě ráda, od čtyř let se zabývám sportem - ačkoliv teď už vynechávám. Takže když říkám, že hraju tenis, všichni mě opravují, že už tenis dávno nehraju. (smích) Kolo mám dál ráda, ale ještě raději mám takzvaný pěškobus.
Tak možná... Až bude klip k nějaké pomalejší písničce...
Jako že bych tam chodila? (smích) No uvidíme. Hlavně bylo ale video zaměřené i na to, že se nemusí jezdit jenom autem. Má to lehce ekologický podtext. (smích)
Titulní písničku Jsem ti napsal Tomáš Klus v rekordním časem zhruba pět hodin... Máš taky nějaký svůj rekord?
To se vůbec nedá srovnávat. Většinou píšu buď jen muziku, nebo mě napadne text. Ale třeba z minulé desky byl hodně rychlý Jiný sen... Z téhle Dokola, to je první píseň, kterou jsem napsala v největší depce a vůbec nevím, jak se mi to podařilo, protože většinou tvořím v pozitivní náladě.
I proto je Dokola tak kakofonická záležitost?
Trochu až psychedelická. Ale přesně to byl záměr - opakování tranzu, na kterém je Dokola postavené. A hrozně se mi líbí, že se rozvíjí díky hlasu a aranžím.
Hodně zajímavý byl způsob natáčení alba...
Vím, kam míříš a souvisí to s tím, co jsme si řekli už na začátku, že podstata desky má být energická a že to má být jako kdybych zpívala na koncertě. Já jsem si pokaždé za mikrofonem představovala před sebou lidi a bylo to hrozně povzbuzující. Člověk toho ze sebe vydá před lidmi daleko víc než ve studiu. Takže mi Martin dělal publikum a povzbuzoval mě. (smích)
Ten záměr je tu hodně znát, na kterou píseň se fakt těšíš, až si ji zahraješ naživo?
Extrémně se těším na píseň Den od Filipa Horáčka (pozn. red. zpěvák kapely Prohrála v kartách). U té mi od začátku běhá mráz po zádech. Trochu mi připomíná euforie, které zažívám s Tomášem Klusem, Když se někdy vidíme, povídáme u sklenky a máme pocit, že můžeme všechno zachránit a změnit. Ale za vrcholy dobré nálady se pak samozřejmě platí těma depkama...
Ale Den je z desky nejfolkovější, asi to vážně bude tvoje cesta?
Jednou asi skončím někde u klavíru nebo s kytarou... Jenom zpěv s nějakýma smyčcema.
A proč to není už teď?
Protože ještě cítím takovou dravost, chci hrábnout do kytary a zařvat si... (předvádí) Myslím, že to má co dělat I s věkem.
Nedávno jsi křtila desku Tomáše Kluse Hlavní uzávěr splínu. Už jsi ji slyšela? Můžeš mu udělat reklamu...
(smích) Slyšela a reklamu mu udělám velmi ráda, protože si myslím, že jeho písničky jsou poklad. Ať už mají jakoukoli aranž, tak prostě vyzní. On je velká osobnost a má ohromný talent. Ty písničky dávají smysl a navíc mají za sebou ještě takovou záhadnou skříň, která, když se otevře, ukrývá spoustu témat. Třeba i z minulosti, které on nemohl nikdy zažít, ale cítí je. To je taky častý námět našich debat a je hrozně hezké slyšet to v jeho písních a vidět ho naživo. Tomáš umí vystupovat, umí to lidem předávat. S tím svým „delfíním výrazem" - jak já říkám - mám pocit, že je to kluk, který má rád život.
Tomáš Klus není žádný suchý zip
Pojďme ke Světlušce, 25. 11. ji čeká koncert v Pražské Křižovatce. Nedávno jsem mluvila s panem Horáčkem (pozn. red. Michal Horáček). Řekl mi, že ani neví, proč jsi ho oslovila, že se vůbec necítí být moderátorem, ale už se objevil i na prvním koncertě...
To je pravda, ale je to osobnost jako hrom a hlavně u akcí, kde jde o peníze, mu lidé věří. A to je hodně podstatné zejména pro charity. Myslím si, že právě ten první díl vyzněl z jeho úst nejlíp z těch všech. Cokoliv řekl, to platilo.
Je zajímavé, jak spolu krásně vycházíte. Když se nad tím zamyslím, dalas mu dvakrát košem... Ale teď jsi vystupovala v Kudykamu.
Já jsem mu nedala košem kvůli tomu, že by se mi jeho nápad nějak nelíbil. Bylo to kvůli tomu, že se na to prostě necítím. Píše těžké písně a člověk musí mít něco za sebou, aby je zazpíval tak, jak to má být. Ale snažím se v tom trochu zorientovat. Je to zvláštní, že takováhle osobnost, která je mi sympatická a všechno co dělá, dělá s láskou a s jistým konceptem vize, to umí uchopit a předat lidem. Každopádně si myslím, že náš vztah je velmi dobrý. On tenkrát ocenil, když jsem po Superstar zvedla telefon a omluvila se mu, že nemůžu. Vím, že by to pro mě byla strašná výhoda, ale jednoduše jsem se na to necítila. On to ocenil a řekl, že je rád, že jsem mu to řekla sama. Necítil se ukřivděný a pochopil mě.
Jak došlo ke Kudykamovi?
To bylo hodně vtipné v tom, že jsem ho potkala na nějaké akci, a jak chodím s hlavou dolů, často nevidím lidi. Známí mi pak říkali, že vedle mě stál Michal Horáček... A já dostala „schýzu", že jsem ho nepozdravila a že si bude myslet, že jsem nafoukaná a kdo ví co ještě... Tak jsem se mu honem písemně omluvila a dodatečně ho pozdravila. Odpověděl mi, že děkuje a že se mu zrovna hodím do rány. (smích) Seznámil mě s Kudykamem a s deskou, ale já chtěla zůstat jen u vystoupení. Uvidíme, co se z toho vyvine dál...
Zpívala jsi Tante cose da veder, což je neskutečně těžká písnička, jak ti to šlo?
Cítila jsem se trošku jako v bezvědomí. Měla jsem obrovskou trému, když se otevřely ty dveře a já měla vyjít na scénu... Tam se prochází mezi diváky a říká se nějaký text. Já jsem pana Horáčka upozorňovala už na začátku, že tohle opravdu nemůžu, že to neumím... A on na to: Nebojte se, to bude dobrý. Šlo jen o to překonat těch pár vět, jakmile jsem zpívala, bylo už všechno úžasný. Ta píseň je překrásná, má velký rozsah, moc se mi líbí.
Turné k nové desce plánuješ na začátek dalšího roku.
Ano, od poloviny února, nějakých dvacet koncertů po větších městech a potom pojedeme do těch menších, do kulturáků a tak. Chci se držet spíš při zemi.
Pořád bys ještě chtěla vyrazit do zahraničních klubů a zkusit své štěstí?
Ani ne tak zkusit štěstí, jako udělat si takový výlet na zkušenou. Tam člověk pozná opravdovou realitu. Muzikant má hrát před lidma, kteří ho předtím neviděli, neslyšeli, nevědí o něm absolutně nic - a musí je přesvědčit hlasem, projevem v písničkách. Mohlo by mě to hodně posunout. Je to taková výzva do budoucna.
Fotogalerie: Iva Marešová
