B. B. King a John Mayall: Prahu nadchl elegantní bavič i bluesový cestář
FOTO: B.B. King & John Mayall, Praha 12. 7. 2011
John Mayall stále připomíná neúnavného bluesového cestáře, neúplatně poctivého dříče, budujícího dálkou vábící prašné cesty ve službách milovaného žánru. Koncert vykopl sám s foukací harmonikou v náruživé, šlapající verzi Another Man Done Gone a vitalitu by tomuhle šlachovitému sedmasedmdesátníkovi mohl závidět leckterý mladý sportovec.
Když přede dvěma lety Mayall rozpustil poslední, léta fungující reinkarnaci Bluesbreakers, možná to bylo některým fandům líto. Nová sestava ovšem dokázala, že rozhodnutí zažehnout jiné ohníčky bylo správné. Žádná rutina, ale kontinuální jiskření.
Rytmika Greg Rzab a Jay Davenport hnala sevřený set s hardrockovým nápřahem, Greg navíc nejen v Chicago Line předvedl, jak skvělým sólovým nástrojem může být baskytara. Kytarista Rocky Athas si s Claptonovým riffem All Your Love pohrával s takovou procítěností, jako by ho tenkrát v šestašedesátém nahrál on a nikoliv Eric.
To B. B. King, okázalý maestro onoho v kvádru vyšvihnutého bavičského Blues z lasvegaských luxusních hotelů a prestižních estrád, má jiné tempo. Důstojně pomalé, shovívavě vtipkující. Bylo to špatně? Záleží na tom, co jste od vystoupení čekali.
Víc písní a muziky než povídání jsme od B. B. Kinga v Praze naposledy zažili v roce 1998. Úterní koncert se velmi podobal tomu předloňskému. Bluesman předváděl scénky se členy kapely, tanečky v sedě, vyprávěl historky. Rozezpívával publikum a v Rock Me Baby se mu to skvěle podařilo. V odrhovačce You‘re My Sunshine vyzval všechny přítomné slečny a dámy, ať hned někoho políbí. Hm, to se mu bohužel moc nepodařilo, seděla vedle jedna hezká.
B. B. si svoje odzpívá a odehraje, neztratil charakteristický zvuk, i když prsty už mu prostě nemohou sloužit jako zamlada. (Jiskrná sóla časů Live At The Regal by mohl vyžadovat jen naivní milovník sci-fi, věřící na cestování v čase.) A většinu práce odvedli profíci v kapele. Dechová sekce vystřelující septakordy přesné a ostré jak když špičkový chirurg řízne skalpelem. Kytarista pohotově přebírající Kingovy narážky. Jazzově tepající rytmika, bigbandově mohutný zvuk.
Zkrátka - ne, vůbec to nebylo špatně. A není vůbec třeba omlouvat Kinga obdivuhodným věkem pětaosmdesáti let, ve kterém jeho žijící vrstevníci většinou dávno odpočívají v lenošce. Na to, aby nepřipustil nudu, utáhl publikum na vařené nudli a nakonec ho zvednul ze sedadel mu totiž stačilo kouzlo osobnosti. Kolik umělců se může pochlubit takovým charisma? Pokud jste čekali osobní setkání s opravdovým klasikem, nemohli jste odejít zklamáni.
The Thrill Is Gone? Ale kdepak, to vzrušení pořád trvá.
