Black Label Society dělali berserkům čest
Začátek večera nevyšel podle plánů. Britští předskokani Godsized nedorazili, mluvilo se tuším o poruše dodávky. Začátek setu hlavních hvězd tím bohužel nebyl uspíšen, ačkoliv sál se zaplnil už o osmé. Návštěvníkům nezbylo než se vařit ve vlastní šťávě, bez ukrácení času předkapelou, až do plánovaného startu Black Label Society ve 21:15. Proti samotnému výkonu Black Label Society ovšem nic namítat nelze. Berserkům, zuřivým bojovníkům ze severských ság, dělali muzikanti čest.
I když člověk není zrovna metalistou, na Black Label Society musí ocenit minimálně dvě věci. Virtuositu a energii. Hned od výstižné skladby Crazy Horse (text sedí nejen na legendárního divokého indiánského náčelníka, ale zjevně i na Zakka) se jelo na plný výkon.
Pokud měl někdo obavy, jak zvládne technicky nelehký repertoár bubeník Johnny Kelly, který nastoupil do kapely doslova před pár dny (25. února!), šlo o obavy plané. Někdejší rytmický motor Danzigovy kapely nebo spolku Type O Negative neměl zjevné problémy. Jednoduše profík. Pochopitelně nemám srovnání s koncerty před bubenickou rošádou (Will Hunt, bubnující na poslední desce Order Of The Black, se nečekaně vrátil k Evanescence), které by možná nějaké nedostatky krátké spolupráce odhalily. Nicméně B.L.S. působili sehraně.
Výkon samotného Zakka byl dle očekávání brilantní, byť někoho může trochu unavovat nadužívání flažoletů. Jenže právě ony rejstříkové skoky činí Wyldeovu hru okamžitě rozpoznatelnou. V dlouhém sólovém vstupu by možná neškodilo vícero „feelingových" a méně čistě technických momentů. Smršť rychlých běhů bez kontrastu s volnějšími, zvukově sytějšími linkami začne po čase působit stereotypně, až ji posluchač málem nedocení. Ale zase - proč by se měl Wylde nutit do něčeho, co mu není vlastní, že.
V baladické In This River předvedl Wylde, že je i velmi dobrým klávesistou. Zvláštní nadšení vzbudil opus Fire It Up - díky balónkům, naházeným z pódia do sálu. Jasně, trik okoukaný od Jethro Tull, ale pumlíče poskakující nad hlavami publika vypadaly malebně. Nejsilnější chorál publika? Určitě v Suicide Messiah.
Zvuk? Dobrý pro každého, kdo měl energii prodrat se do ohniska reproduktorů. Čím blíže k bočním galeriím, tím víc se zvuk tříštil a sléval, ale šlo to.
Odchod návštěvníků z horkého a přeplněného sálu připomínal výlov sardinek obří vlečnou sítí, navzdory tomu převládala v tlačenici spokojenost. Ačkoliv i skalní fandové B.L.S. si říkají berserkové, k žádným bitevním scénám naštěstí nedošlo. Člověku jen trne, co by se vzhledem k takhle našponované kapacitě sálu stalo v případě větší tlačenice, natož paniky. Ale konec dobrý, všechno dobré.
