BLOG - Život hiphopového moderátora - Jak se to stalo III.
Jak jsem psal, mým úkolem na Českém rozhlase bylo vytvářet hiphopový pořad. Ten pak rotoval na internetu ve streamu. Spolu s pořadem o ska a jedním víkendovým magazínem.
Protože jsem byl rozhlasovým prostředím netknutý, byl jsem jako neplavec hozený do oceánu. Všechno mi přišlo těžké, cizí a naprosto záhadné. Navíc, když skočíte rovnou do praxe a všichni kolem vás tu práci ovládají, je těžké jenom pochopit, co vám vlastně říkají. A že tou změtí slov se vám snaží pomoci. Tenhle postup doporučuji každému, kdo se rád cítí jako blbec. Já se cítil jako absolutní idiot.
Abych to ultra neměl jednoduché, byl jsem zároveň studentem jazykové školy. Té roční pomaturitní. I když všichni víme, jaká je docházka na těchto školách, přesto mi docela komplikovala život. Do dvanácti ve škole v Plzni, pak autobus a Český rozhlas, Vinohradská, Praha. A v noci domů do Plzně. Takhle jsem jezdil většinou pondělí až středa. Pokud bylo nějaké hlasové školení, tak i jiné dny.
Můj pořad se samozřejmě předtáčel. To znamenalo napsat scénář, připravit tracky, očíslovat je a počkat si na volné studio. Pak to namluvit, sestříhat, smíchat všechno dohromady a hodina rapového pořadu je ready. Nezní to tak hrozně, ale i když to děláte po patnácté, pořád to jde zatracené pomalu.
Teď to trochu popíšu prakticky. Protože sekce Internet byla taková trochu zastrčená, schovaná a méně důležitá, mohl tam sice vznikat hiphopový pořad, ale zároveň technické zázemí nebylo nic moc. Proto bylo rozhodnuto, že má show bude vznikat u tzv. elévů. To jsou (většinou) středoškolští studenti, kteří si přivydělávají různými anketami a zároveň mají možnost naučit se zdarma základy rozhlasové práce. Tedy přesně to, co já jsem neuměl a de facto přeskočil. Učí se od ostřílených rozhlasových legend, za kterými chodí pro radu i zavedení moderátoři.
Legendy i elévové mě samozřejmě zbožňovali. Nejen, že jsem nic neuměl, ale ještě jsem jim blokoval počítač, studio a otravoval je triviálními dotazy. Dobrá škola života. Abych uklidnil hlavně legendy, které jsem potřeboval k obsluze studia, rozhodl jsem se zkusit také udělat pár anket. Prý se na nich naučím vše důležité - práci s mikrofonem, stříhání a další vychytávky se zvukem. OK.
Horší práce pro mě bylo snad jen doplňování zboží v Kauflandu a to jen proto, že mě prudili blbci s vysílačkami. Jinak je dělání anket opravdu peklo. Tedy pro mě. Někomu to možná nevadí, ale já dost trpěl. Když nejste krásná holka, tak se s váma na ulici totiž zastaví málokdo. Navíc (možná to leckdo neví) jsem poměrně stydlivý člověk. Musel jsem se otrkat (co mi zbývalo?), ale v této době jsem byl červenáček největší. Jak vlastně vzniká taková anketa?
Stojíte na frekventovaném místě s malým nahrávadlem a velkým obrandovaným mikrofonem. Oslovujete cizí lidi, abyste se jich zeptali na nějakou totální hovadinu. Většinou se v létě ptáte na dovolenou, v zimě na Vánoce a mezi tím na cokoliv, co zrovna hýbe veřejným míněním.
Drtivá většina lidí se vám vyhne. Někteří vás pošlou na různá místa. Další se zastaví, nechají si říct o co jde a pak řeknou ne. Malé procento z lidí, které oslovíte vám skutečně odpoví. Potom přeposloucháváte nahrávku a zjišťujete, co je vlastně z těch odpovědí použitelné. Stříháte odpovědi, vystřihujete různé odkašlávání a přeřeky, všechno to patláte dohromady a pár hodin je v nenávratnu. Hrůza.
Mě to kolikrát zabralo tolik času, že jsem vzpomínal i na ten Kaufland. Ale to málokdy. Pořád jsem byl totiž v kreativním prostředí obklopen inteligentními lidmi. A to je k nezaplacení. Z jedné dívky je teď herečka, někteří jsou v různých televizích, někdo je mluvčí, někdo divadelní režisér. Vzpomínám na to rád, takže brzy očekávejte další blog. Třeba o vzniku rádia Wave. Uvidíme.
