Britové mají svého vypravěče, jmenuje se Jamie T

Ohraná písnička, obzvláště v britské muzice: partička či osamělý solitér vypravují o rozervaném bezprizorním životě mezi školou, nudnou a zbytečnou prací, propařenými víkendy a prchavými láskami. Generační výpověď, říká tomu někdo, dneska už spíše poznávací znamení mnoha kapel, které už po druhé desce nemají moc co říct a různě to maskují. Dosaďte si je sami, ale vězte, že jakmile se dostanou do té fáze „zbytečná", většinou dorazí koncertovat do Česka...  Jamie T dosud v Česku nehrál  a pokud k nám zavítá, pak to rozhodně nebude známkou jeho tvůrčího úpadku, alespoň zatím ne.

Jestli mu jde něco výjimečně, pak naprosto přirozené míchání všech možných stylů a rozbíjení žánrových škatulí. A tak najdete na desce vlivy indie rocku, britské klubové hudby, punku, reggae a rapu. Jamieho rytmický projev plynule přechází z rapu ke zpěvu a ukazuje, že mezi nimi zase není takový rozdíl.  Ve věci 368, uvozené lehce industriálním rytmem, se rozehraje basová linka trochu ve stylu Gorillaz a různé projekty Damona Albarna připomene také Spider's Web - v ní struny rozezvučí motiv připomínající severoafrický pouštní blues. Desce přece jenom dominují kytary a rockový rytmus. Jamie T si označení Arctic Monkey - neboli Arctic Monkeys v jedné osobě - zaslouží. Kousky mají hitový potenciál a nesplývají jedna v druhou (právě problém Monkeys), protože jsou proložené třeba procítěnou kytarovou baladou Emily's Heart, v níž Jamie naplno ukazuje dar přenášet emoce.

On totiž není žádný super cool stylizovaný fracek, ale zejména písničkář, který prostě nechce být odkázaný jen na kytaru.  Většina písní doslova přetéká slovy, ale na rozdíl od mnoha jiných to není na škodu - více je prostě někdy více.  Platí to například ve 368, kde sérií postřehů popíše, kam vede nezřízené pití  - a to lépe než mnoho odborných studií. Hocus Pocus zase podobně reportážním stylem pohlíží na gamblerství. Podstatné je, že ať už se zabývá politikou v British Intelligence (víte, že Britové jsou jedni z nejvíce špiclovaných lidí na světě?) nebo vlastními průšvihy v lásce, nikdy nepřehrává do sentimentu (viz. aktuální LP The Streets) či třeba k odtažitým vtípkům a divadélku (Franz Ferdinand a jejich za pár měsíců zapomenutá aktuálka). Tohle je studie současné Británie hezky odspodu, Čech (a nejen Petr) by řekl, že s gruntovní „hospodskou moudrostí".

Jamie T ničím nepřekvapil. Vlastně jen potvrdil, že první deska skutečně nebyla náhoda. V dnešní rychloobrátkové době to není nic snadného.  I napodruhé se vyvaroval Xindl X efektu, tedy „hlavní jsou texty a muzika může být na jedno brdo." Jeho syrový a trochu ušmudlaný pohled na pop navíc sychravému podzimu sluší. Zkuste ho do sluchátek.