Vypsaná fiXa: Byli jsme čtyři nýmandi, co to někam dotáhli

Rozhovory Středa, 6. březen, 2013 Martin Wipplinger
Vypsaná fiXa o víkendu rozjela první ze svých pozdně zimních turné. S Wohnoutama navštívila jihočeskou Třeboň a t-music byl u toho. Ještě než Márdiho San Piego band začal vyučování, jeho hlavní postava si vyhradila půlhodinu, aby otevřeně vyprávěla o tom, jaké to je být dvacet let součástí klubové scény v Česku. A řeč došla i na fotbal.
Vypsaná fiXa: Byli jsme čtyři nýmandi, co to někam dotáhli

Reportáž: Vypsaná fiXa a Wohnout vyučovali v Třeboni klubovou show

Přijdou dnes Třeboňáci na FiXu nebo na Wohnouty?

Nevím. Zatím je zkušenost taková, že to spojení s Wohnoutama nám funguje nejlíp ze všech kapel. Společné koncerty bývají navštívené dobře a většinou je to rozdělené tak půl na půl. Ale tady v Třeboni jsem nikdy nebyl, takže nemám moc představu.

Jak vlastně poznáš typického fanouška FiXy?

Neřekl bych, že je nějakým způsobem extrémně viditelný, ale zároveň to může být úplně kdokoliv. Čím déle hrajeme, tím víc mě překvapuje, jak jsou někteří naši fanoušci vzhledově netypičtí. Na druhou stranu existuje jiná kategorie, která spíš tak nějak splývá s davem. Ale přirozenou inteligencí třeba poznám hned, co si všimnu, že má na sobě naše tričko (směje se).

Určitě si uvědomuješ, jak se pozice kapely během let mění. Dávno nejsi zvyklý hrát pro pár desítek nadšenců. Dokážeš si dneska užít vyprodanou Lucernu stejně jako z poloviny zaplněný kulturák někde na maloměstě?

Zrovna včera (v sobotu) jsme hráli v malým klubu v Prostějově pro nějakých dvě stě tři sta lidí a v tomhle těsným prostoru je to prostě výborný. Ono je víc faktorů. Nehraje roli jen to, kolik přijde lidí. Někdy je to z hlediska návštěvnosti dobrý, ale něco se během koncertu nepovede. Nikdy nevíš, jak se to vyvine. Obecně je samozřejmě lepší, když si stoupneš před vyprodanou Lucernu. To je jasný. Ale zrovna Pítrs miluje koncerty, na který chodí deset lidí. Tenkrát jsme hráli v Bulharsku, v Sofii, kde se promítal film Čtyři Slunce. Přišla hrstka lidí a on z toho byl nadšený. Nakonec jsme ještě hráli venku na ulici na španělky. To bylo úplně nejlepší!

Hodně lidí, co chodí na koncerty FiXy, obdivuje tvoji pohotovost a smysl pro improvizaci. Někdy mi přijde, že třeba setlist si skládáš v hlavě při vystoupení…

Je pravda, že poslední tři roky si ho už nepíšu. Dohromady máme nějakých devadesát, sto písní a umíme jich hrát takových sedmdesát. Na koncertě jich zahraješ maximálně zhruba pětadvacet, takže se snažím vybírat tak, aby se to pro každý vystoupení měnilo.

Střihnete si během V+W tour něco od kolegů?

V sobotu něco vzduchem lítalo, ale vždycky se to domlouvá až těsně před hraním. Zatím to vidím spíš jen na nějaký zpěvový hostovačky. Třeba v Prostějově s námi Matěj Homola zpíval Mažoretku. Jak to bude dál, se opravdu uvidí město od města.

Zahraješ na šňůře i něco na své nové ukulele, které ti daroval basák Wohnoutů Jirka Zemánek?

Ne, to zůstalo doma. On mi ho dal, protože na něm jsou strašně starý, hnusný struny (smích). Ale zas na druhou stranu jsem z toho měl radost. Vůbec to neberu tak, že něco vyštrachal ve sklepě a já to teď zdědil. Na oplátku jsem mu zase koupil knížku o Pavlu Horváthovi. To nečekal.

On je Viktorián?

Ne, Wohnouti jsou Slávisti.

A ty?

V hokeji nedám dopustit na Teslu, jinak jsem Bohemák.

Bohemák ze Střížkova asi ne…

Ne, ty snad ani žádný fanoušky nemají. (smích)

Příští rok slaví FiXa 20 let. Co za tu dobu neztratila?

Hodnota FiXy pro mě tkví v tom, že když jsme se seznámili, tak v podstatě nikdo z nás neuměl na nic hrát. Asi i tím jsme si dost sedli, protože nikdo nikoho nepřevyšoval. To spřátelení bylo hodně intenzivní. Spousta kapel nevydrží, my jsme zůstali pořád v jedné sestavě. To jsme neztratili.

Takže si uchovala určitou specifičnost, osobitost…

Asi jo. Čtyři nýmandi, co nic neuměli, to někam dotáhli. V tom jsme specifičtí. Teď už je mezi námi vytvořená taková vazba, že si ani při skládání písní neříkáme, kdo v ní co hraje. Pracujeme bez not a akordů. Taková se tam postupem času vytvořila chemie.

A tahle přirozenost je tím, co dělá FiXu tolik populární? Nikdy jste nevsázeli na masivní reklamní kampaně, na velkou rotaci v rádiích…

My jsme od začátku věděli, že jediná naše šance, jak přesvědčit lidi, je hraním na koncertě. Přišlo jich tam třeba pět, těch pět o nás řeklo dalším pěti atd. Když odehraješ koncert pořádně, přesvědčíš i Eskymáka nebo mimozemšťana. Buď to v sobě máš, nebo ne. Takhle to funguje. Ale díky Bohu za to. Rádia ti mohou v nějakém momentu pomoct, ale spásu tam prostě hledat nemůžeš.

Ke kulatinám chystáte velké oslavy. Současné dvojturné s Wohnouty a Mňágou by mohla být docela dobrá průprava k věcem nadcházejícím, nemyslíš?

Ono se toho vlastně tolik nezmění. Zase objedeme nějaké koncerty, ale ještě to nemáme úplně naplánované. Každopádně to všechno bude souviset s novými skladbami a deskou.

Už jste přemýšleli nad názvem alba?

Zatím ještě ne. Teprve chystáme společné soustředění, tam to nějakým způsobem vykrystalizuje.

Jak vyřešíte distribuci? Osvědčil se vám v případě Klenotu a Detailů model "zaplať, kolik chceš"?

Tak něco se vybralo, no. (úsměv) Když k tomu připočteš prodeje triček a dalších věcí, tak v případě Detailů jsme byli tak na nule. Ale rozhodně ti to nehodí tolik peněz, aby sis mohl dovolit vyjet natáčet do Londýna jako v případě Klenotu. My teď váháme. Doba je taková, že zvažujeme i to, jestli materiál vůbec vydat na CD. Ale nakonec to stejně nejspíš vydáme fyzicky jak na CD, tak vinylu. Samozřejmě počítáme i s digitální cestou, ale je jasný, že stejně nejvíc lidí si to stáhne z Ulož.to zdarma.

Půjde ruku v ruce s jubileem i bestofka?

Já jsem toho názoru, že model výběrovky asi nikoho moc zajímat nebude. Dneska si ji může každý udělat sám doma. Stáhne si, co se mu líbí, dá do jedné složky a bestofka je na světě. Tohle je realita, ve které mi podobný druh produktu přijde nadbytečný.

Nebojíš se toho, že jednou přijde chvíle, kdy se FiXa dostane do fáze vyčpění?

Všichni jednou zemřeme…

Tak jsem to úplně nemyslel.

Ne, tak jasně. Důležitý je umět posoudit, kdy nastane pravý čas to zabalit. Ale zase na druhou stranu jsou lidi, kteří ti přijdou i na vyčpělou kapelu. To je strašně složitá otázka. Když mi bylo, řeknu, osmnáct, tak mi taky přišly některý kapely vyčichlý. Ale teď jsem třeba slyšel nový singl Rolling Stones a ten mi přišel docela dobrý. Jsou tady kapely, který hrajou hodně dlouho a pořád mají co říct. Třeba takoví Priessnitz, to je něco jako Ryan Giggs teď v Manchesteru.

Ten už má ale taky svá nejlepší léta za sebou...

To má, ale zrovna teď někdy tam jednoho fíka dal (naráží na týden starý zápas Manchesteru proti QPR).

Takže největší umění, ať už kapely nebo kohokoli jiného, je dokázat to včas zabalit?

Můžeš to zabalit nebo hrát dál jen tak pro radost. Do té doby než umřeš. To myslím vážně. Neznám lepší pocit, než si prostě jen tak zahrát s parťákama.

Tenhle tvůj názor se nezměnil ani s příchodem rodiny?

Vůbec ne. Jde o to si zahrát. Projít si tou v uvozovkách rutinou. Postaví se bubny, nastavíš si zvuk na kytaře a jdeš na věc. Dotkneš se nástroje a všechna negativní energie se začíná vypařovat jako pára nad hrncem. Podívej, my jsme kdysi byli nejhorší kapela v Pardubicích. Neodradilo nás to, děláme to pro tyhle pocity. Pro pocity, které nás spojily. Byli jsme parta nýmandů, ale bavilo nás hrát. Kdyby ses teď strojem času přesunul o těch dvacet let zpátky do Pardubic, do Žluťáka k tomu stolu, u kterýho jsme seděli, viděl bys tam mnoho lepších kapel, než jsme byli my. Kdybys tam tehdy komukoli řekl, že támhle ta kapela, jak tam sedí Pítrs s Mejlou, pojede v budoucnu japonský turné, brečel by smíchy. Tohle je osud.

Podle toho co vyprávíš, mám pocit, že čtyři slunce ze San Piega budou pro radost svítit ještě dlouho.

Nikdy nevíš. Jsou tam určitá nebezpečí, která se můžou vyskytnout. Život není jednoduchý. Několik lidí z mého okolí, kteří by tu ještě mohli dlouho být, už nejsou. Včera jsi byl, dneska už být nemusíš. Ona je taková jedna pravda v pohádce Kung Fu Panda. Tam ten starej želvák říká, že není důležitý, co bylo a co bude, ale co je teď. Víš, co tím chci říct. Koukáš na nějakou věc, která je pro malý děti, ale v určitých momentech skrývá spoustu pravdy i pro nás. Až jednou ten konec fixy přijde, tak to prostě přijde a každý si bude dělat svoje věci.

Pak by mohla přijít chvíle třeba pro sólovou desku. Četl jsem, že už jsi o tom v minulosti uvažoval.

Vždycky, když tě parťáci serou a ty sereš je, tak si říkáš, že uděláš sólovku. (smích) Ale já jsem to zatím vždycky přehodnotil a řekl jsem si, že radši dám nejlepší písně do téhle kapely, protože mám ty lidi rád a pořád je to dobrej příběh.

Nebo by ses mohl vrátit k hokejbalu. Třeba jako trenér.

To si myslím, že asi ne.

Moc se neví o tom, že jsi byl poměrně nadějný junior...

No zas tak dobrej jsem nebyl, ale bavily mě ty začátky klubu, který jsem založil s dalšíma třema klukama. Jenže časem mě tahle parta kolem hokejbalu přestala bavit. Čím dál víc se mi líbilo mezi lidmi, kteří se baví a žijou hudbou.

Takže pravděpodobnější varianta je taková, že oživíš myšlenku vlastního rádia.

Já to navrhuju už delší dobu. Jedno takový - jmenovalo se Panag - už v Pardubicích kdysi bylo a i díky němu se tam zrodilo tolik kapel. V podstatě jsem zastáncem toho systému, kdy by každý okresní město mělo mít takovou stanici. Podobný, státem podporovaný model funguje třeba ve Francii. Tam existují rádia, která musí hrát místní scénu. Je to daný zákonem. Není to nejvýdělečnější činnost, ale strašně důležitá v tom podpořit kreativitu lidí. Zatím je to ve fázi keců. Ale v Pardubicích jenom neplkáme, o něco snažíme, a sem tam se to podaří. Založili jsme s Pítrsem a dalšíma kámošema Vildou, Pepou a Evkou občanské sdružení, které pořádá nějaké akce. Pítrs dělá Animalfest, máme letní festival On The Road... Snažíme se alespoň trochu podpořit tamní dění.

« Zpět na výpis článků