České popové album roku?

Určitě jste už několikrát slyšeli, že právě tohle je ta skupina, která prorazí v zahraničí. Jsem v podobných tvrzeních opatrný, ale Charlie Straight  mají opravdu všechny předpoklady, aby to byli právě oni. Sice nejsou bůhvíjak originální, ale na druhou stranu je nelze brát pouze jako kopii jednoho západního vzoru. Mají totiž širokou škálu inspirací, a co je hlavní - třináct naprosto vyzrálých songů.

Všechno to začalo zprudka. Když se zaregistrovala mladá třinecká čtyřka na server bandzone.cz, hned zaujala jejího zakladatele a kytaristu the.switch Michala Nováka, který s mladíky domluvil nahrávání desky. Výsledek kapela představuje po dlouhých dvou letech na vlastním labelu Straight Behaviour a nevešla se na něj nakonec třeba populární píseň Shall We Have A Baby, za jejíž podomácku vyrobené video dostali Charlie Straight ocenění v soutěži Nokia Garážmistr. Cestu, kterou za tu dobu ušli, ukazuje nový precizní komiksový klip k prvnímu singlu Platonic Johny, který nakrmil oči i uši namlsaných diváků hlavního kanálu MTV. Tenhle Nesmělý Honza má na to, aby vzal ranec buchet a vyrazil kolem světa.

Muzikalita všech zúčastněných, v nichž se otiskla jazzová průprava, se promítá do pestrosti celé nahrávky - proplétané kytary s nahozeným garážovým zvukem tvoří základ Love Factory, přerývaný valčíkový rymus ozvláštňuje sloku v In The Morning, věc Rain zase nad kytary položí efektní klavírní motiv zvýrazňující melancholický proud času a třeba She's Good Swimmer by s promyšlenou metráží obstála i jako instrumentálka. A tak by se dalo pokračovat.

Všechny rafinované aranže, několik výživných nápadů v každém kusu i nenápadná sóla jsou podporovány precizním zvukem, který se vyhnul nešvaru mnoha dalších českých kapel s anglickou inspirací - zvuku, který je papežštější než papež neboli příliš opatrný a ve výsledku šedivý a přeprodukovaný. Podíl na tom jistě mají Dušan Neuwerth a Boris Carloff, kteří mixovali, ale dle mého názoru zejména mastering Onřeje Ježka. Kdo zná Ježkovu práci s českými alternativci GNU nebo jeho domovskými OTK, tak ví, jak si dává záležet, aby nezabil energii kapely a udržel syrovost zvuku. Právě díky němu Charlie Straight i z desky působí živelně - zvuky činelů mají výrazný kontrast, kytary několikrát zahřmí až s nepopovou vehemencí, třeba ve vygradované Nothing.

Celá deska se pochopitelně točí kolem lásky. Přestože někomu může být nepříjemná tendence zpěváka Alberta Černého natahovat hlásky a přidávat kudrlinky, vládne výtečnou srozumitelnou angličtinou a zajímavým témbrem. Texty sice neobjeví Ameriku, ale tvoří uzavřený příběh. Obrazy vody se prolínají většinou skladeb s ústředním tématem věčných partnerských her, konfliktů i splynutí. Narůžovělý ploužáček Your House si tyká s kýčem a někteří ho možná přeskočí - někomu naopak bude připadat jako jedna z nejpovedenějších věcí, protože šplhá do romantických výšin k věžím pohádkových hradů. Jinak však album působí celkem střízlivě a nezkouší harlekýnovsky svůdné pohledy Marka Ztraceného.

Desku pokřtil jako kmotr Richard Krajčo z Kryštofa, jimž dělali Charlie Straight na turné předkapelu. Jenže ono by to už dnes mělo být naopak, protože třinečtí sympaťáci nahráli podstatně lepší britpopové album než mnoho ostrovních formací (namátkou aktuální The Kooks, Razorlight nebo Take That). Slogan z úvodní písničky radí: „zkus něco, co si myslíš, že bys neměl." Doufám, že jsem popřel jeho druhou polovinu, protože tuhle desku byste měli zkusit bez jakýchkoli pochybností. Odmění vás.

9/10