Chinaski na prahu Prahy

Jsou kapely, které po vydání desky září nadšením a jiné, které by nejradši všechno předělaly. Jak jste na tom vy?

Michal: Schválně jsem si desku neposlechl hned, jak jsme ji dodělali. Pustil jsem si ji až s odstupem, cestou sem v autě... A jsem nadšenej! Fakt, hrozně se mi líbila. (smích)

A ostatní?

Franta: Já jsem spokojený, ale ještě jsem neměl odvahu si ji pustit.

Michal: Je potřeba si od ní odpočinout.

Franta: Tři měsíce ji nonstop posloucháš a navíc písničky pořád hraješ ve zkušebně... Ale spokojený jsem, zatím jsou od našich fanoušků na album samé nadšené reakce.

Michal: Hodně příznivců říkalo, že mají pocit, jakoby poslouchali naše rané nahrávky. To mi udělalo radost, protože tak jsme to vlastně chtěli, vrátit se k takovému tomu syrovému modelu, žádné velké vymýšlení a čarování, ale bum! - sloka, refrén, písnička.

Podle ohlasů je dost v kurzu Kérka, napadlo vás, udělat ji jako singl?

Michal: Navrhovali jsme ji, ale je fakt, že je to tvrdá punková písnička a nevím, které rádio by se ji odvážilo hrát. Klidně, ať to sprosté slovo vypípnou, ale ani tak to není jejich formát, jedou v těch svých zajetých.

Problém je pak v tom, že lidi, kteří si poslechnou jenom singl, si řeknou: No jo, zase popoví Chinaski - i když může být zbytek desky jiný...

Franta: Jenže tak to prostě nefunguje, rádia nehrajou to, co chtějí kapely. Párkrát jsme to zkusili a nikdy to nevyšlo.

Chinaski: Vyhodili jsme Lásku a Dalajlámu

1. část rozhovoru

Takže do druhé nohy vydáváte Šatnu - po Spáči trochu komornější... Řekla bych nejsmutnější píseň alba?

Michal: Asi ano. Volbu jsme nechali na vydavatelství. Když natočíme desku, vybereme podle vlastního uvážení čtyři potencionální singly nabídneme je vydavatelství. Oni si pak zvolí, co chtějí a v jakém pořadí.

Vraťme se ještě ke Kérce, zpíváte v ní o tom, že je málo punkových kapel, které umějí stárnout. Které to podle vás jsou?

Michal: Nevím - třeba The Stooges, Iggy Pop - v šedesáti takhle vypadat a hrát, to je obdivuhodné. Ale spíš si v písničce děláme legraci, protože většina skupin je spíš k smíchu. Když ve dvaceti hrajete v punkové kapele a jste punker, je to v pořádku, ale ve čtyřiceti mi to už tak nepřijde. Nedávno jsem viděl Visací zámek a už mi to vlastně nebylo ani k smíchu, bylo to už jenom trapný. A stejně tak s kérkama - ve dvaceti je to báječný, ale v sedmdesáti... (smích)

Ale je to docela risk - na festivalech se docela setkáváme s těmahle kapelama... Nemusí být úplně mírumilovné...

Michal: Kdo? Visáči? Zrovna minule se tam do mě na pódiu jeden navážel a měl kecy... Takže tam tohle klidně dej - punkové kapely à la Visací zámek jsou prostě k smíchu.

Když je album hotové, jeden ho pustí kamarádovi, druhý manželce - jak je to u vás? Kdo byl první posluchač?

Franta: Desku jsme připravovali rok a půl, takže demáče jsme pouštěli hodně lidem... Samozřejmě je to rodina, kamarádi a lidi kolem nás, kterým důvěřujeme. Když jsme se hádali, co tam bude, samozřejmě figurovaly hlášky: „Já jsem to pouštěl manželce, a té se líbilo tohle... Já to pustil dvěma kamarádům, a ti říkali, že tahleta písnička...". Tak jsme si to zakázali s tím, že je prostě musíme vybrat my. Ale máme jednoho člověka, našeho bývalého producenta, který financoval první desku Chinaski - jmenuje se Milan Pešík, a ten je s námi prochází. Jezdíme k němu a řešíme to.

Michal: Je to vlastně takový náš guru.

Zaujalo mě Made in Czechoslovakia - byl to nápad Pavla Grohmana. Myslíte si, že se tenhle projekt někdy uskuteční? Nebo jste si řekli: Máme No Name, Zuzku Smatanovou...

Franta: Jestli nám ten nápad někdo neukradne, když se to tady takhle profláklo... (smích) Michal navrhnul, že bychom mohli něco udělat v roce 2012. Bude dvacetileté výročí rozdělení... Československá generace to docela vnímá, ta mladší už to tak nebere. Ale těch kapel je na Slovensku spousta, Desmod, IMT Smile, No Name, se všemi se dobře známe. Ten nápad, udělat nějaké společné písničky na tohle téma, je ve vzduchu.

Michal: Zatím jsme to odložili na neurčito, ideální termín je za dva roky. Teď jsme chtěli udělat normální desku. Navíc jsou v současnosti všechny televize plné česko-slovenských projektů a my nechceme vypadat, že se vezeme na téhle vlně. Počkáme až opadne, a pak přijdeme s ještě větší.

Na závěr pojďme k turné - na kterou písničku z těch nových se naživo těšíte nejvíc?

Michal: Dobře ve zkušebně šlape Kérka, Hádalo se, Jak mám ti říct, Spáče už hrajeme dlouho... Sedm hříchů - s tím zatím trochu bojujeme...

A z těch starých písniček? Některé prostě zahrát musíte, nebo byste měli, i když už jich máte plný zuby...

Michal: Přesně takhle to mám. Třeba Dlouhej kouř už nechci v životě slyšet, ale je mi jasné, že ho lidi maj rádi. Snažíme se z těch starých vybírat, aby bavily i nás.

Franta: Teď ale jedeme šest největších hal, a tak to musí být show. Bude potřeba udělat i kompromisy. Jde o to, aby si to užili diváci - a to nejsou lidi, kteří normálně chodí na koncerty, ale něco je třeba donutilo, aby šli teď. Nepřesvědčí je to, že tam zahrajeme třináct písniček, které neznají... Navíc - když už jsme si zaplatili hollywoodského designéra, pojede s námi pět kamiónů a zvuk, který normálně české kapely nemají, musí to být to nejlepší, co v nás je... Nejlepší písničky i nejlepší výkony. V téhle situaci už není prostor na to, říkat si: Tohle už nechci hrát, protože mě to nebaví.

Michal: Cesta je tu písničku zahrát, ale trochu ji změnit. Takhle jsme udělali Kláru, v trochu punkový úpravě - a je to hned o něčem jiném.