Chinaski – s No Name ve vlaku, s Klárou za katrem

Chinaski toho včera ve vlaku Košičan stihli opravdu dost - za asistence sedmi světových toků a Botiče pokřtili nové bestofko No Name, hned několikrát představili společný duet Ná Ná Náá a oprášili dokonce i svou „dojče" Freundin Klara.

Report ze včerejší vyjížďky najdete i s obsáhlou fotogalerií na našich stránkách už zítra. Dnes vám přinášíme rozhovor s frontmanem kapely Chinaski Michalem Malátným.

Dneska jste vedle společného duetu s No Name a hitů Vedoucí nebo Zadarmo překvapivě přihodili i německou Kláru...

Klára je píseň z roku 2000 - byla pořád v rádiích, my jsme ji hodně hráli - a už nám to lezlo krkem. Takže abychom ji nemuseli přestat hrát, vymysleli jsme takový fór, že to náš kamarád Dalibor Česák přeložil do němčiny. Pak jsme to pojali tak, že jsem vystupoval na našich koncertech jako „host z Německa z Ein Kessel Buntes". A od té doby, když je nějaká speciální příležitost, což tenhle křest rozhodně je, vystřelíme Kláru německy.

Jak už jsem zmínila, dneska jste křtili - a to vodou z různých řek. Vy jste taky něco přinesl?

Já ne. (smích) Ale Štěpán běžel k Botiči, který mu teče pod okny.

Jak se vlastně celý tenhle vlakový speciál seběhl?

No Name vydávají Bestofko, kde je jako bonus naše společná píseň Ná Ná Náá. Společná je tak, že já tam zpívám, Štěpán hraje na ságo, ale písničku napsali kluci z No Name. Je to v podstatě takové vyústění naší dlouholeté spolupráce, kdy jsme spolu odjeli dvě velká turné, známe se dlouho a pořád se potkáváme na různých akcích. Takže jsme kamarádi a už řadu let se bavíme o tom, jestli neuděláme něco dohromady. Na jaře Igor (pozn. red. Igor Timko, leadr No Name) zavolal: „Mám pesničku. Prídem." Přijel do Prahy, pustil nám ji a my jsme řekli: Super. Je to typická písnička No Name a myslím si, že se mu to povedlo. Napsal o tom, že Češi a Slováci, ačkoliv už nežijeme v jednom státě, tak k sobě patříme, protože máme podobné jazyky, rozumíme si, máme společnou historii - a mně to přišlo jako dobrý nápad.

Ale musíte toho mít dost - včera jste přiletěli do Košic, teď devítihodinová cesta vlakem zpátky... Jak se cítíte?

No, moc dobře se necítím... (uměje se) Ale to není kvůli cestování, jsem strašně utahaný. Buď někde hrajeme nebo zkoušíme - už mám  z toho „odřený hlas", ale vlastně je to všechno v pohodě.

Asi taky trénujete na Zeď (The Wall)?

Ano, Zeď se pilně zkouší. A já to navíc celé otvírám první písní, která je strašně vysoko. (zanotuje). Je to síla, zatím jsem to nedal ani jednou.

Ale máte na to ještě dost času... Přejděme k vašemu zážitku z Pankráce.

To byl hodně zvláštní koncert, to prostředí je samo o sobě specifické. Tam prostě vlezete a padne to na vás. Prochází se přes katry... Ale v rámci možností, které v base jsou, to bylo dobré. Přišlo se na nás podívat sto vězňů, asi padesát zaměstnanců a pak nějací novináři. Zahráli jsme klasický hodinový set.

A bylo tam něco, co vás hodně překvapilo?

(přemýšlí) Jo, že si vězňové vyžádali Kláru. (smích)

Co vás vedlo k vystoupení na tak neobvyklém místě?

Hráli jsme tam hlavně proto, že měla věznice 120. výročí založení a taky proto, že tam sedí můj dobrý kamarád. Je to bubeník z jičínské kapely, která nás inspirovala k založení Chinaski... Takže jsem mu za tohle vlastně strašně vděčný. Když jsem se dozvěděl, že je zavřený, začli jsme si dopisovat. Líčil mi, jak si pokazil život, jak je to hrozné, a jak ho muzika v base drží při životě. Ačkoliv je bubeník, hraje tam na kytaru a zpívá, sehnal dva kluky, basu a buben, a vyhráli soutěž Rádia Beat.

Vážně?

Natočili v  base už tři desky a s jednou písničkou vyhráli soutěž Naděje Rádia Beat. Což mi připadá úžasné. Na ty možnosti, které tam mají... Oni nesmějí být nikdy sami, takže zkoušejí a někdo u nich musí být, aby je hlídal. To všechno mi přijde skvělé, jsou šikovní a je na nich vidět, že jim to pomáhá přežít tu situaci se zdravou hlavou.

S Chinaski se chystáte na Klubový speciál

Ten už jede. Minulý týden jsme měli v Benešově první koncert.

A jak to dopadlo?

To se musíte zeptat posluchačů. (smích) Já si toho moc nepamatuju, a to z toho důvodu, že jsme tři dny před tím zkoušeli, vždycky šest hodin... Ten dvouhodinový program jsme každý den dvakrát projeli. Byl jsem úplně hotovej. Strašně unavenej. Ale odehráli jsme to. Lidi reagovali skvěle. Udělali jsme takový průřez naší tvorbou. Vylezeme na pódium a začínáme písničkou, která je vůbec první, co jsme natočili na naši debutovou desku - Pojď si lehnout. A takhle prostě jedeme od začátku. Asi dvě třetiny playlistu tvoří písně, které jsme nehráli třeba deset let. Ale v Benešově to zafungovalo. Lidi pařili, nejdřív hrála tři čtvrtě hodiny předkapela (Fate Magazine, pozn. red.), pak dvě hodiny my, a diváci pořád nechtěli končit. Byli jsme nervózní, protože jsme některé písničky dlouho nehráli, ale dopadlo to skvěle.

Na vašich stránkách bylo hlasování fanoušků, které písničky chtějí na turné slyšet...

Chtěli jsme lidi vyprovokovat, ponouknout, aby si vybrali tři kousky.

Jak to dopadlo?

Nejvíc hlasů přišlo pro ty, které by tam stejně byly... Vrchlabí, Vakuum a Měsíc. Z toho jenom Měsíc jsme na programu původně neměli, takže jsme ho zařadili. Ale mysleli jsme, že budou chtít nějaké starší.

A jak jste vybírali ty ostatní písničky?

Sednul jsem si a vybral jsem to.

Takže takhle demokraticky...

Takhle demokraticky... (smích) Kluci samozřejmě taky navrhli, když nějakou píseň chtěli. Pak jsme ty tři dny zkoušeli, tam jsme zjistili, které písně ne, protože nám třeba nesedly... Ale vyhodili jsme asi jenom dvě a jinak je to pro nás zábavné. Je to hrozně příjemná změna po letech si zase zahrát staré věci. Z první desky hrajeme pět písniček, přitom jsme vždycky hráli jenom Punčocháče.

Překvapila vás nějaká reakce publika? Jak sám říkáte, setlist je hodně nezvyklý, třeba oproti festivalovému...

Překvapilo mě, že to ti lidé znali a skvěle reagovali. Bál jsem se, že pár fanoušků napíše: Hrajte staré písničky. A my je budeme hrát a nikdo to nebude znát a nebudou se jim líbit. Ale vypadalo to, že byli spokojení a i ty nejstarší písně evidentně znali. Takže to bylo největší překvapení a zároveň potěšení.

V pátek hrajete v rámci klubové noci v Akropoli. Setlist bude podobný tomu nově sestavenému nebo spíš nasadíte osvědčený výběr hitů jako na festivalech?

Bude to ten festivalový výběr. Abychom ty lidi nevyděsili. (smích) Máme tam hrát padesát minut, a kdybychom spustili věci z naší první desky... To mi přijde smysluplné na tom našem Klubovém turné. Tady nasadíme něco jako „Best of playlists". Ale ještě se o tom pobavíme s klukama - a třeba to risknem. Nevím. (smích)

Fotogalerie: Iva Marešová