Clapton. Eric Clapton.
Ne, že by se mistr tesař nemohl utnout. Porovnáme-li Claptonova „pozdní" alba, pisatel například stále nemůže přijít na jméno přeprodukovanosti a elektronickému chladu desky Pilgrim (1998), byť všechna tvrzení o pokoře a eleganci platila i zde. Nicméně v poslední dekádě, zvláště díky uvolněným titulům Reptile (2001), Sessions for Robert J. (2004) nebo The Road to Escondido (2006, spolu s JJ Calem), lze mluvit o nadprůměrné kvalitě a vzácné vyrovnanosti.
Alternativní titulek pro recenzi mohl znít: Clapton, hudební taoista. „Deska vůbec nedopadla tak, jak jsem původně zamýšlel. Je vlastně lepší, než jsem doufal, že by mohla být. Protože jsem nechal věci přirozeně plynout, ať se stane, co se má stát," usmívá se Clapton. Hudební tao se mistrovi osvědčilo. Jaké překvapení u člověka považovaného za puntičkáře, který jedno ze svých nejúspěšnějších děl, album Unplugged s kongeniální verzí písně Layla, smetl ze stolu jako „takové narychlo a nedodělané" - a kdyby záleželo na něm, tak nepublikovatelné.
Do děje vtáhne posluchače boogie Travelin‘ Alone (převzaté z repertoáru dávného texaského bluesmana „Lil‘ Son" Jacksona), trochu teskné, trochu zlověstné. Vize osamělého poutníka, o „jehož trablech každej houby ví", ženoucího se za nejistou budoucností, působí jako dokonalý bluesový archetyp. Stejně tak další gustovní blues Can't Hold Out Much Longer. Celkově ovšem Clapton volil na nové desce víc lenivého optimismu než blues.
Tak třeba hned druhá good-time pohodovka Rockin‘ Chair s vizí chlapíka, který si hoví v houpacím křesle a může mu být šumák, že se blíží soudný den. Clapton zabrousil i k evergreenům skladatele Irvinga Berlina. Střihl si baladu How Deep Is The Ocean z roku 1932 (zpívali ji Frank Sinatra, Billie Holiday i Ella Fitzgerald, v poslední době třeba Diana Krall), ze které dýchne starosvětská nostalgie.
Clapton zakormidloval také do vod Mississippi a k rozjařenosti neworleánského jazzu, znějícího z palub výletních parníků. Zde je na místě zmínit mimořádné hosty, kteří tentokrát doplnili Claptonovu více-méně stálou koncertní sestavu. Tak třeba klavírní sólo v My Very Good Friend The Milkman vypálil pamětník, který má v New Orleans jedno z nejstarších inventárních čísel v přihrádce „legenda": Allen Toussaint. Brilantní, jazzující trubku přidal na Claptonovo album další neworleanský mistr a nesporná jazzová superstar Wynton Marsalis.
Tím nekončí výčet nenápadných hostů, kteří nepřekřikují hostitele a všimnete si jich, jen když dáváte pozor na detaily (ovšem detaily účelné a uchu lahodící). Na předchozí spolupráci navázal třeba písničkářský samorost JJ Cale. A kdo se skrývá „ve křoví"? Dámy Sheryl Crow a Nikka Costa byly šťastné, že mohly Claptonovi brouknout sbory.
Nadčasová záležitost. Ale nic pro větroplachy, někomu může tahle deka připadat vousatá. Budiž, každý má zaplaťpámbu jiný vkus. Jenže je to stejné jako s lidmi a olivami. Lidé se totiž dělí na dvě skupiny. Na ty, co olivy milují a na ty, kteří ještě nevědí, co je dobré:-)
