Co předvedli „rockeři“ v romantické Paříži?
Jako každý rok, i tentokrát jsem se rozhodla rozloučit se s festivalovou sezónou v Paříži. Pro toto město mám slabost a když se k tomu připočte festival se zaručeně silným line-upem, není co řešit. Nejvýraznější změnou letošního ročníku bylo rozšíření festivalu o jedno pódium, takže se kapely dohromady střídaly na čtyřech scénách. Zákonitě pak vzrostl i počet stánků s naprosto luxusními palačinkami, neodolatelnými pamlsky, světovou kuchyní a nechyběly ani oblíbené a ve Francii obligátní vinárny.
Den první
Pro mnohé byl první festivalový den ve znamení Foo Fighters. Já ovšem zvolila francouzského elektronického mága, který vystupuje pod pseudonymem Yuksek a hrál ve stejný čas jako Dave Grohl a spol. Na pódiu s ním byl ještě jeden programátor a bubenice. Setlist tvořily trochu pozměněné „tancovačky" z obou jeho desek, které naživo fungují skvěle a perfektně by se to hodilo třeba na akci Electronic Beats. Hodinová párty končila největším hitem Tonight. Během pátečního programu mě toho ale zaujalo pochopitelně mnohem víc.
Skvělí byli například i brazilští elektro-rockoví CSS, kteří jsou známí pro svou bláznivou show, kdy nevíte, co zpěvačka Lovefoxxx zrovna vyvede. Paříž nebyla výjimkou a Luísa Hanae Matsushita, což je její rodné jméno, dělala na pódiu kotrmelce a hvězdy a do lidí hodila puget, že se ten den vdává. Totální bláznoství umocňovaly její nevkusné oblečky, které během vystoupení měnila, a make-up a lá Jack Nicholson v roli Jokera z Batmana. Skvěle fungovaly i velké bublifuky, které v průběhu celého vystoupení foukaly nad hlavy skotačícího davu tisíce bublinek. Po poslední písničce chtěla Lovefoxxx seskočit k fanouškům, ale nějak se jí to vymklo "z rukou" a odnášela jí záchranka. Snad se dá holka rychle dohromady, už jen proto, že na konci listopadu plánují koncert v Praze!
Biffy Clyro kromě poctivého nářezu vždy zaujmou vizáží. Na trička kašlou, ale zato účes a kalhoty zpěváka Simona Neila vždy stojí za to. Z jejich vystoupení si tudíž víc než cokoliv jiného pamatuji jeho přilehlé růžové džíny. Kid Cudi neměl očividně svůj den a po prvních tónech a jeho falešném zpěvu prchám pryč. Mick Jones, který po odchodu z The Clash založil před více jak dvaceti lety Big Audio Dynamite, se kterými se letos vrátil na pódia, mi z nějakého důvodu vzhledem připomínal Štěpána Turka a jeho Stávku Dýdžejů. Jinak ale super vystoupení složené ze samých hitů, jen mojí nejoblíbenější Innocent Child, kterou jsem svýho času poslouchala pořád dokola, nehráli. Aspoň, že na závěr dali asi nejznámější pecku Rush, takže budiž jim odpuštěno. Navíc vidět legendu jako je kytarista a zakladatel The Clash naživo je prostě zážitek!
Festival je mi kromě specifické dramaturgie sympatický i tím, jak podporuje umění vůbec. Každý rok je osloveno několik výtvarníků, mezi které jsou rozděleny jména z programu, a každý z nich vytvoří originální plakát k vystoupení daného interpreta . V parku jsou pak všechny plakáty vystavené a lze si je i zakoupit. Letos jich (vystupujících a tudíž i plakátů) bylo dohromady 63. V rámci Rock en Seine také vždy probíhá výstava uznávaných hudebních fotografů - tzv. Rockfolio. Tentokrát byl osloven francouzský fotograf Renaud Monfourny, v jehož sbírce najdete portréty Damona Albarna z Blur, Iggy Popa, The Kills, Kurta Cobaina, Sonic Youth a dalších. Všechny tyto fotografie byly v areálu k vidění. Další výjimečná a zároveň odvážná věc typická pro Rock en Seine je, že každý rok změní komplet celou grafiku. Většinou se festivaly drží svého loga několik let, aby se vrylo lidem do paměti. Rock en Seine to má jinak a funguje to skvěle.
Den druhý
Prokletí festivalu, kdy jim z programu na poslední chvíli odpadaly ty největší hvězdy (Amy Winehouse, Oasis...), se vloni zlomilo a letos se také nic zásadního nepokazilo. Jedinou čáru přes rozpočet organizátorům udělal Q-Tip, který ze zdravotních důvodů zrušil celé turné. Ovšem náhrada v podobě The Streets asi nikomu nevadila. A pod pódiem stálo mnohonásobně víc lidí než v Hradci Králové, kde Mike Skinner předvedl své první a zároveň poslední vystoupení v České republice pro hrstku lidí. Ve Francii mohl skočit do lidí bez obav, že dopadne na zem a náležitě toho využil. Během vystoupení také zavzpomínal na svojí poslední zastávku na Rock en Seine a poděkoval fanouškům za jejich několikaletou přízeň. Z poslední desky zazněly jen tři songy a singlovka Going Through Hell byla tím posledním, co francouzští fanoušci od The Streets naživo kdy slyšeli.
Divocí rockeři z Ameriky Cage The Elephant sice pár let už hrají, ale teprve teď se o nich začíná opravdu ve velkém mluvit. V Evropě zatím ještě neměli moc příležitostí předvést, co v nich naživo je a dalo by se čekat, že ve čtyři odpoledne, kdy hráli, nebude u jejich pódia moc hardcore fanoušků, spíš jen „vočumové". Ale kotel byl slušný a čumilů několik tisíc. Těžko říct, zda byl frontman Matthew Shultz víc času na pódiu či v davu mezi diváky. U mikrofónu byl pak schovaný za blonďatým mikádem - takhle nějak si představuji, že probíhaly koncerty Nirvany. Francouzští Sexy Sushi jsou takovou lehkou vykrádačkou Crystal Castles. Hráli proti Arctic Monkeys a zpěvačka dokola vykřikovala: "Smrt Arctic Monkeys!". No nevim, asi mám jiný smysl pro humor. Šla jsem tedy omrknout zatracovanou čtyřku polárních opic. Nebyla šance dostat se vůbec na plac před pódium, jak tam bylo narváno, takže jen z dálky mrknu na obrazovky a jdu pryč. Ale Alexovi nový sestřih sekne.
Na závěr druhého dne jsem si dala The Wombats, což byla trefa do černého. Kdo je viděl na Rock for People, ví, o čem mluvím. A kdo ne, ať se mrkne na reportáž nebo přijďte na jejich listopadový koncert. V Paříži se navíc snažili komunikovat francouzsky, což bylo roztomilé. Hodinový koncert složený ze singlů a pak hlavně songů z nové desky jim očividně sednul a tipuji, že se na Rock en Seine brzy vrátí.
Je až neuvěřitelné, jak to mají "frantíci" dobře zorganizované. Vstupy do metra uzavírají včas a vždy další várku lidí do vestibulu pustí, až v momentě, kdy přijede nová souprava metra. To je oproti předchozím ročníkům, kdy jsem přidušená vyčkávala, až se vůbec probojuji k turniketu, příjemná změna. Navíc metro jezdilo téměř do druhé hodiny ranní a každý, kdo odešel po posledním vystoupení, měl tedy dost času dostat se v klidu domů.
Den třetí
Poslední den nabídl konečně fajn počasí a pro mě několik zásadních vystoupení. Novozélandští indie-popoví The Naked And Famous měli nejlepší zvuk, co jsem je kdy viděla, a zřejmě i na pódiu lépe fungovaly odposlechy, protože jim to zpívalo mnohem líp než jindy. The Vaccines jsem nedala úplně od začátku, protože jsem stála frontu na palačinku, která byla mimochodem výborná. Každopádně z toho, co jsem stihla - klasika, která nezklame. Indie kytary, fajn písničky, chytlavé melodie. Prostě stejně jako jejich prvotina What Did You Expect from the Vaccines?. A protože jsem je v rámci turné k debutu viděla naživo toto léto hned několikrát, už se těším na další desku a nový koncertní playlist. Zato Cat´s Eyes jsem viděla poprvé. Tento nový projekt zpěváka z The Horrors, kteří na Rock en Seine také vystupovali, a italsko-kanadské sopranistky Rachel Zeffiry pro mě byl příjemným překvapením. Na koncerty je doprovází ještě dvě zpěvačky, bubeník, kytarista a basistka. Každá písnička měla jinou náladu a celé vystoupení bylo spíš k zamyšlení než k poskakování. Zvláštní propojení klasické hudby s post punkem.
Přebíhám aspoň na kousek Simple Plan a až mezi písničkami, kdy mluví plynně francouzsky a né anglicky, jak jsem u nich zvyklá, si uvědomuji, že jsou to vlastně Kanaďané. Dorazila jsem zrovna na mash-up hitovek, kdy do jedné písničky narvali Fuck You od Cee Lo Greena, Dynamite od Taia Cruze a Raise Your Glass od Pink. V typickém „simple-planovském" podání to neznělo špatně a kdybyste ty písničky neznali, ani byste nepoznali, že jsou to tři songy dohromady a že se nejedná o novinku od Simple Plan. Pierre zhubnul a novinka Jet Leg naživo funguje. Zbytek uvidíte na pražském koncertě, kde budou mít větší prostor, než v odpoledních hodinách na fesťáku. Po nich následovali My Chemical Romance, kteří na pódium vtrhli v 18 hodin, ale i tak do toho šli, jako by to byl jen a jen jejich večer, což se cení.
Z celého závěrečného dne byl pro mě bezesporu nejlepší Tinie Tempah, který mi přijde koncert od koncertu rozjetější. Bylo to jeho nejlepší vystoupení, na kterém jsem byla, i když pořadí písniček na letošních festivalech bylo, s výjimkou Glasta, stejné. Jeho vystoupení je jeden velký nabušený mejdan, kdy skvěle funguje doprovodná kapela, dýdžej i Tinie. Zkrátka párty na pódiu i pod pódiem. Kdyby ho někdo přivezl do Česka, zaručeně by třeba takový Lucerna Music Bar totálně rozsekal.
A úplnou tečkou festivalu byla švédská Lykke Li, která působí křehounce, ale na pódiu se umí pořádně rozdovádět. Její indie-elektro-alternativní-pop není pro každého, ale jestli má někde silnou fanouškovskou základnu, pak je to ve Francii. Když jsou pod pódiem fanoušci, kteří mají naposlouchanou její druhou desku Wounded Rhymes, ze které převládala většina playlistu, a dávají své nadšení z každé další písničky hlasitě najevo, vytváří tak strhující atmosféra a ideální tečku za povedeným festivalem a vlastně za celou festivalovou sezónou 2011. Snad i za rok bude hudební léto tak pestré. Do té doby, na viděnou v klubech!
