Colours of Ostrava, den druhý: oranžová a fialová
Včera jsem psal, že je plno? Tak teprve pátek ukázal, co znamená zaplnit ostravské areály Černé louky a Slezskoostravského hradu. A lze předpokládat, že v sobotu „provoz" ještě zhoustne. Ač letos přibyla druhá lávka přes Ostravici a ochranka chvályhodně hlídá jednosměrný tok návštěvníků po obou můstcích, stejně se při přesunech mezi areály začínají tvořit chumly a zácpy. A pochopitelně dlouhatánské fronty na oblíbenou českou kapalinu s pěnou. Ale světě, div se, pořád vládne typicky ostravská festivalová pohoda, ne pocit masové akce. Malý zázrak.
Jednou z úžasných ostravských specialit je Kostelní scéna. Evangelický koncert v centru města se změní ve svatostánek hudby a klenba chrámu odráží nápěvy celého Babylónu národů, bez ohledu na náboženství, víry a nevíry. Právě první kostelní koncert se postaral pisateli o „pozitivní problém" a celodenní blok. Že bude MOR KARBASI, izraelská interpretka středověkých písní sefardských (tj. pyrenejských či maghrebských) Židů, uhrančivá a nezapomenutelná, to jsem tušil už podle nahrávek. Ale netušil jsem, že mě zakleje natolik, až vše ostatní bude znít všedně. Krásná lest. Jenže jak potom hodnotit ostatní kapely?
Ale nepředbíhejme, Mor stále lehce nadzvedává sukni šatů, aby mohla bosýma nohama protančit pódium, a odzbrojuje kombinací cudnosti i lascivnosti, hlubokého duchovního prožitku i erotického žáru. Průzračný, cherubínský Hlas (méně klišovité příměry prostě nesedí!) zahlcuje prostory chrámové lodi, třepotá se kolem vitráží, snáší se mezi publikum jako mihotavý déšť křišťálových střípků.
Pojetí středověkých tanců a balad není nijak tradicionalistické, kapela vedle španělských kytar a arabských perkusí používá i moderní bicí soupravu, elektrickou kytaru, baskytaru. Přesto hudba nastoluje vládu bezčasí. Zavřete oči a máte pocit, že když je zase otevřete, ocitnete se v dobách před reconqistou a kolem sebe uvidíte vznešené róby španělských, židovských i arabských měšťanů a měštek, svorně si užívajících noubu či fiestu. Nechce se vracet zpátky do reality, zatraceně nechce!
Z koncertu Mor Karbasi, ze kterého by pisatel předčasně neodešel ani kvůli hlavním hvězdám, se bohužel dá stihnout už jen závěr setu OY DIVISION, dalších hostů z Izraele. Tak trochu dramaturgická chybka, lze předpokládat, že ctitelé Mor by si rádi dali i Oy Division. Ale možná dobře tomu tak, protože tahle klezmerová úderka by mohla jednoho utančit k smrti. Navzdory třeštícímu slunci přikládají Oy Division pod kotlem jako šílení topiči. Tempo nabírá na obrátkách, pánové snad mají zabudované přídavné chlazení či co. Dují do klarinetu, rvou za akordeon, žhaví smyčec, buší do bubnu, jakoby se tím mohli dostat do sedmého nebe.
Konečně chvíle času jít se ochladit na klimatizovanou New York Stage. Interiér jednoho z pavilonů na výstavišti Černá louka byl přestavěn tak, aby připomínal newyorský klub. Autentický dojem podporuje projekce v reálném čase, promítaná na jednu ze stěn. Webová kamera zachycuje dění v jedné z newyorských ulic, žluté taxíky se pomalu šinou kolem výkladů a na pódiu kouzlí jazz-rockové nálady AMIT CHATTERJEE, někdejší kytarista Joe Zawinul Syndicate a také chlapík s citovou osobní vazbou na Česko. Dobře pro nás, jen ať tu hraje co nejčastěji. Nové sestavě Amit Chatterjee Aliance by možná někdo radikální vytkl přílišné retro fusion nálad 70. let, ale coby doplnění jazzového spektra - výborné.
Do neděle se ještě může přihodit leccos, ale už mám kandidáta na největší (krásné) blázny Colours 2010. ALAMAAILMAN VASARAT z Finska. Trpaslík v cylindru a s dlouhým plnovousem zuřivě funí do ohromného bassaxofonu, vytáhlý dlouhovlasý elf dělá tvrdé rockerské pózy s pozounem. Řízné punkové bicí a do toho dva violoncellisté jako vypůjčení z Apocalyptiky, drtící z ušlechtilých nástrojů zboosterované riffy a hlukové stěny. Muzika? Zběsilé motivy balkánských dechovek hrnuté nervními metalovými riffy, čiré dada, prog-rockové mezihry jak od pozdních King Crimson, zahrané ovšem na poněkud nezvyklé nástroje. Přiznám se, desku doma moc neposlouchám. Ale na živo pěkný cirkus (v dobrém smyslu slova).
Ještě mnohé převeliké hemžení probíhá na ostravských scénách. Tak třeba australští DUBMARINE dokazují, že dub a reggae (potažmo jamajský dancehall) jsou skutečným hudebním lingua franca. Hlavním pěvcem a MC je totiž australský aboriginec, ale s Jamajčany a Afričany si nezadá. Ale přeskočme rovnou ke dnešní veličině, přichází ERIK TRUFFAZ a PARIS PROJECT.
Jak může dopadnout experimentující jazz v obsazení zpěv - bicí - trubka na největším festivalovém pódiu? Ejhle, z diváckého hlediska skvěle. Ohromný dav tančí i poslouchá, Truffaz a spol. si ho omotali kolem prstu. Trumpetista hraje jako v transu. Rapper, zpěvák a beatboxer Sly Johson baví publikum napodobováním zvuků skrečujícího dýdžeje (včetně pantomimy, jeho ručka točí ve vzduchu imaginární deskou) i mcferrinovským hlasovým kejklířstvím. Bubeník Philipe Garcia se stará o taneční základ, zajišťuje, aby ti dva UFOni někam neodlítli. Naprostý úspěch. Opět nezbývá zopakovat včerejší větu - jazz že je menšinová záležitost?
Ale jak dopadli Erik a spol. z čistě muzikantského hlediska? Když jsem se před nedávným pražským klubovým koncertem Erika ptal, jak zvládnou gigantické festivalové pódium, když jejich hudbě se daří spíš v komorním prostředí, říkal: „Nemám strach, máme na to svůj recept." Po pravdě řečeno, kdo Erika a jeho projekty zná, oceňuje decentní, vnímavou komunikaci mezi hudebníky. Ta na velké scéně bohužel ustoupila do pozadí. Trio hrálo víc „rovně", víc nacvičeně, víc na jistotu. Kdo viděl Paris Project poprvé, mohl právem cítit okouzlení. Nicméně pisatel se těší na Erikův návrat do klubu.
Ale asi jde jen o subjektivní dojem. To ta čarodějka Mor Karbasi, která mi ukradla uši a duši. Pátečním sluníčkem prostě zůstává jen a jen ona. Sluníčko může být jen jedno. Uvidíme, co vyleze na oblohu zítra.
