Colours of Ostrava, den poslední: žlutá a všechny barvy spektra
Žlutá totiž určitě nesedí pro velebné, poklidné představení irského barda IARLY Ó LIONÁIRDA. Jeho sólová vystoupení (jaké předvedl třeba na jediném pražském ročníku putovního festivalu WOMAD) zachycují úplně jinou podobu Iarlova talentu než koncerty s dusajícím Afro Celt Sound System. Bez Afrokeltů v zádech, jen s klavíristou a violoncellistkou či dokonce a capella, interpretuje Iarla stovky let staré irské balady a jeho sytý, ohebný hlas se dotýká vyšších sfér, má dar přivést posluchače do stavu vytržení.
Colours Of Ostrava, den třetí: zelená
Jako pěnu ztichlým divákům ukázal Iarla kraj mezi snem a realitou, kde žijí skřítci a víly, kam nedoléhají trable všedního dne. Ale vyvolal i teskné dozvuky dávných bitev, pláč nad mrtvými hrdiny. Bere na sebe těžkou a krásnou úlohu: Jeho hlas pojme víc emocí, než snad může jediná lidská bytost unést. Celou tíhu irské historie a duchovna.
Vtáhnout do děje dokáže i švýcarská písničkářka SOPHIE HUNGER. Od první návštěvy Česka, kdy předskakovala koncertu Erik Truffaz 4tet, hodně povyrostla. Písně působí sevřeněji, derou se vám pod kůži, trochu drásají, ale zároveň posilují. Sophie rozšířila sestavu kapely, zní teď hlučněji a rockověji, o nekonvenční sound se však stále stará pozoun.
Sophiino vystoupení předcházelo první z očekávaných nedělních hvězd, české premiéře v New Yorku působící ruské Židovky REGINY SPEKTOR. Regina nezklamala očekávání, to v žádném případě. Dokáže okouzlit hranou nesmělostí, píše opravdu chytré písně a má cit pro míru: Jejím výpovědím sluší průzračná klavírní aranžmá s jen lehkými koloraturami houslí a střídmou rytmikou. A ač jí v závěru trochu zrazovaly hlasivky, na charisma jí to neubralo. Jenže po vystoupení Sophie Hunger na vedlejším pódiu se vkrádá podezření, zda není ten mediální kolotoč kolem Reginy nespravedlivý? Jasně, obě dámy jsou vynikající a nemá vůbec smysl porovnávat dvě originální osobnosti. Jenže přesto oba koncerty dokonale ilustrovaly kontrastující jevy nedoceňování a módního přeceňování.
Jakkoliv se nám mohou zdát anarchistické politické názory nadnárodní (Španělsko, Itálie, Brazílie, Polsko...) kapely PEYOTI FOR PRESIDENT naivní, tihle chráněnci Manu Chaa umějí hrát i roztočit kolotoč. V ostrém tempu sypou směsku latinskoamerických rytmů, flamenca, punku i hip hopu a nerozhodil je ani krátký výpadek proudu v provlhlé aparatuře. Jen začali tlouct do bubnů razantněji a zpěvák přiložil k puse megafon. Nicméně to vše funguje skvěle jako přímočarý doprovod pro nevázané tanečky. Při poslechu doma by se mohlo stát, že se pestrost Peyoti For President změní v přeplácanost a odtud v šeď.
A finále? Typický výbuch věčného rockového vzdoru a syrové síly v podání třiašedesátiletého punkového kmotříčka IGGYHO POPA a jeho nohsledů, obnovené sestavy legendárních The Stooges z období kolem alba Raw Power (1973). Iggy vbíhá na pódium, během pár sekund je do půl těla a tříská mikrofonním stojanem o zem. Tři akordy, hlasitost na maximum, obhroublý slovní, obhroublá gesta, puberta zastydlá na devátou - ale ono to pořád funguje! A nevadí, že podobný koncert předvedl v Česku už několikrát, jak coby sólista, tak v rámci předchozí reinkarnace The Stooges.
Kapela logicky sype především hity z desky Raw Power. „Chcete se mnou na trip? Skvělé, ale je to Death Trip!" a „Mám tu pro vás písničku o sexu a drogách, Penetration!" varuje Iggy a zmítá se po pódiu, vytahuje na scénu fanoušky k divokému tanci, vrhá se do pitu, aby měl k lidem blíž. Klišé, ale on ho vymyslel. Zároveň je jasné, že jde o pouhé divadlo. Jenže uvěřitelné divadlo. The Stooges zavzpomínají i na pecky předchozí sestavy kapely: No Fun a zvláště A Wanna Be Your Dog znějí jako oslava rychlého života, ale i pieta za zesnulého kytaristu Rona Ashetona.
Pěkná ukázka kousku rockové historie a důstojná smršť na závěr festivalu. Pokračování za rok:-)
