Colours of Ostrava, den prvý: červená a modrá

První dojem? Pisatel zavítal na oblíbené „Kolorsy" po osmé a zatímco v případě předchozích ročníků byly první dny festivalu s volnějším (ale i tak nestihnutelným) programem přece jen o něco méně navštívené a jaksi „zahřívací", tak letos se startuje rovnou naostro. JE PLNO. Však bylo vyprodáno měsíc dopředu.

Druhý dojem - ač pisatel není zrovna milovníkem masových akcí, v Ostravě ono „plno" nedeprimuje, nestrká, netísní. Možná jde o subjektivní pocit, ale publikum Colours je nějak usměvavější a decentnější a pozitivněji naladěné, byť nechci křivdit ani jiným, srovnatelně velkým festivalovým akcím a jejich návštěvníkům.

Leccos napoví už složení posluchačů. Od rodičů s opravdu malými miminy v šátcích až po babičky a dědečky. A všichni se zjevně dobře baví. V té pestré záplavě se vybavuje příměr The Byrds o renesančním trhu. Kdepak dav a klaustrofobie, v zelených ostravských areálech se všichni rozptylují s ledabylou harmonií Brownova pohybu. Nenásilná harmonie chaosu? To není protimluv, i chaos může působit ladně.

Hned první účinkující, projekt The Gypsy Queens And Kings, který svým rozmachem připomíná summit romské muzikantské vzájemnosti, by vydal za hlavní hvězdy. Ve skutečnosti šlo o společné vystoupení hned několika svébytných veličin. Večírek Cikánských královen a králů odstartovala zredukovaná sestava jihofrancouzských flamencových Kaloome s uhrančivou zpěvačkou, perkusistkou a tanečnicí Sabrinou Romero. Při jejích kreacích padly čelisti i počestným, usedlým pánům a dál už se jelo ve sféře čirých vášní.

Ke vzletnému flamencu se věru od podlahy přidala rumunská „dechovka na speedu" (míněna rychlost, ne droga:-) Mahala Rai Banda a ihned předvedla, že Balkán si s Okcitánií rozumí. Vpády dalších účinkujících připomínaly docela slušnou středomořsko-černomořskou bouři s vlnami jak baráky. Věhlasný bulharský pěvec Joni Iliev se nechal strhnout muzikou a ač po hotelu a v zákulisí se belhal s hůlčičkou, na pódiu vyskočil ze židle a dal se téměř do tance.

A co teprve famózní pohádková romská babička (urazila by se kvůli tomuhle příměru? ...douvám že ne, je myšlen obdivně) Esma Redžepova z Makedonie. Temperamentním provedením písně Čaje šukarije rozsvítila finále setu The Gipsy Queens And Kings a potvrdila, že titul „Královna cikánské hudby" jí patří právem. Pokud to nevíte, jedna perlička: Leckterý muzikant či hudebnice se honosí přídomkem král nebo královna toho či onoho. Jenže Esma je královna oficiálně. Titul získala na základě hlasování z dvaceti tří zemí, ve kterých kvete romská kultura, a korunu na hlavu jí vložila v roce 1976 Indira Gándhí. Bůh ochraňuj královnu!

Zdálo by se, že po temperamentním koncertu The Gypsy Queens And Kings musí publikum sice taneční, ale přece jen do jisté míry náročnější funk-jazz amerického kvartetu Open Hands odzívnout. Kdepak! V areálu bylo nabito a tančilo se jak o život. Pravda, baskytarový velmistr Abraham Laboriel a jeho zasloužilá šedovlasá parta virtuózů táhli přímo na bránu, sázeli na jednoduché repetitivní motivy a nepouštěli se do žádných příliš sofistikovaných struktur či free improvizací, ale i tak... byl to jazz:-) A pak že je jazz „menšinový žánr".

Bubenická show jihokorejských Dulsori se zprvu zdála být záležitostí spíše čistě vizuální. Křehké dívenky v dávných lidových krojích, s mandlovýma očima, rozevlátými ohony vlasů a postavami jako proutky i dychtiví mládenci jak z asijských Rychlých šípů bušili do válečných a chrámových bubnů doslova o život. Pak se ale přidaly i sférické bambusové flétny a jemné vyhrávky citer, sborový zpěv a tradiční korejské melodie. Dulsori se vymanili ze zjednodušené představy o asijských bubenických představeních a přidali další hudební rozměr.

Po půlnoci sedl na luka pod Slezskoostravským hradem mytický havran z vikingského folkloru Valravn a zahájil taneční obřad plný severských kouzel. Tropické noci navzdory. Elektronika se mimořádně dobře snoubila s tradičními nástroji (severskými obdobami harfiček, niněry či citer) a není divu, že pěvecké kejkle uhrančivé Anny Katrin Egilstrøð, oděné do havraního peří a imitace drahých kamenů, připomínaly Björk. Vždyť Faerské ostrovy, odkud část kapely pochází, leží od Islandu relativně nedaleko. Vystoupení Valravn vůbec trochu připomínalo kombinaci Björk a Värttinä, ale berte příměr s rezervou. Valravn jsou originální.

Očarován havraními křídly, víc už toho pisatel vstřebat nedokázal. A přitom článeček vynechává i kladně hodnocené dění na letošní nové New York Scene, zaměřené na klubové interprety hlavního města jazzu, funky, soulu i rock'n‘rollu. O nabité divadelní scéně nemluvě. Tak ahoj zítra!