Colours of Ostrava, den třetí: zelená
K zahájení odpoledne plného muziky opět nalákala kostelní scéna. Křehoučká vietnamská diva HUONG THANH dokázala, že melodika tradičních písní jihovýchodní Asie nám nemusí znít cize, ale největším objevem komorní scény se stala finská akordeonistka MARIA KALANIEMI. Akordeon používá spíš jako varhany, zklidňuje tep posluchačů i tempo doby, hladí a láká do severských dálav. Její minimalistické, snivé kompozice se dotýkají soudobé vážné hudby a když upravuje skandinávské lidovky, dodává jim vznešenost, aniž by je připravovala o „venkovský" šarm.
Ještě nás čeká jeden výlet na sever. Grónská inuitská písničkářka NIVE NIELSEN nepředvádí „drastické" hlasové techniky jako třeba další známá Inuitka Tanya Tagaq, její přednes i samotné písně jsou konvenčnější, blízké freak-folkové módě. Nicméně tahle dáma dokáže zaujmout a sdělovat.
Ale teď už do Afriky, což vzhledem k počasí zatím pořád sedí. Pisateli je trochu líto, že africká muzika letos na Colours bujela méně než v předchozích ročnících, ale na druhé straně sláva, že Colours nejsou stereotypní. Kapela MOKOOMBA ze Zimbabwe slušně vyplnila letošní africké vakuum a připravila půdu pro poněkud odlišně zaměřené „Afrokelty". Zkombinovala starý dobrý afrobeat s názvuky soulu, pobavila upřímným nadšením (když došlo na bubenické sólo, nešli ostatní muzikanti na kafe, ale jali se na pódiu předvádět veselé taneční kreace i vyložené vylomeniny), přesvědčila hráčskou samozřejmostí (jasně, že jim to šlapalo jako hodinky, sehranost na jedničku a rytmus v krvi). Sice zdaleka ne taková fascinace, jako když v Ostravě excelovali Salif Keita či Geoffrey Oryema, šlo spíš o standardní africký pop. Ale africký standard je vysoký a tohle oživení milé.
Balkánské šramly v představách Američanů? Proč ne, rozšířená sestava projektu A HAWK AND A HACKSAW z Nového Mexika dokazovala, že má hudbu „divokého východu" upřímně ráda a umí ji hrát celkem od podlahy. Navíc přidala i prvky alternativy, což z kapely dělá projekt originální a nikoliv jen epigonský. Žel, právě jestřáb (hawk) zřejmě přivolal svým křikem bouři.
To, co se strhlo před koncertem THE CRANBERRIES, vypadalo jako pokyn shora pro stavbu nové Noemovy archy. Blesky křižovaly oblohu a z obavy před přitažením výboje zhasla elektřina na vnějších scénách. Naskočil půlhodinový skluz, ale živel se naštěstí alespoň na chvíli vyřádil a dal si pauzu na nebeský drink, takže irská depresivní víla Dolores a její chlapci mohli vystoupit v pauze mezi vodní nadílkou.
Obnovené Brusinky hrály s gustem a publiku zjevně chutnaly. Spekulace, zda má tahle kapela ještě co říct, nechme koňovi. Hlasivky slouží Dolores stále dobře a sentimentální přehlídka ověřených hitů Animal Instinct, Ode To My Family, Salvation, Zombie či Promises dokázala pamětníky pěkně hlasitě rozezpívat.
Krátká mezihra na vedlejších scénách. Norský ansámbl JAGA JAZZIST předvedl pod širým, zamračeným nebem stejné intelektuální tanečno jako v klubech, živá podoba nu-jazzových výbojů opět působila mnohem zajímavěji než z desek. Zábavné, aranžérsky chytré, muzikantsky hravé, jak se dalo čekat. To od MARKY RAMONE'S BLITZKRIEG pisatel nečekal nic. Co by také měla předvést kapela jediného přeživšího člena vrcholné sestavy The Ramones, bubeníka, který nacvičil s partou mladších výtržníků pár starých fláků? Ejhle, překvapení. Marky pořád dokáže jet jako mlátička, old-school punk dostal pěkně řvavý nový nátěr a osazenstvo klubu New York Scene právem pogovalo blahem.
Mezitím se na vnějších scénách připravil další z vrcholů večera. Konečně česká premiéra AFRO CELT SOUND SYSTEM. Jenže do rachotu bubnu dhol pod jistýma rukama paňdžábského Inda Johnnho Kalsiho i do dusotu elektronických beatů se mísí další série hřmění. Bouřka, ta potvůrka, se chce také bavit. A pěkně nahlas. Důkladně roztáčí čerpadla a tentokrát má mnohem větší výdrž a bohatší zásobu „tanečních kroků". Provazy deště zleva, zprava, kolmo i málem vodorovně. Avšak nikomu z diváků pod hlavní scénou to zdá se nevadí, chystá se moment euforie. Pár lidí po The Cranberries sice prchlo do úkrytů, ale většina zůstává, slejvák neslejvák.
Odměnu pro celý hudby a tancechtivý národ představuje ohromné nasazení kapely, která se asi rozhodla nepřijít byť jen o jediného dalšího posluchače. Potomek guinejských griotů N'Faly Kouyate zaklíná struny kory, úchvatné momenty „afro-keltské" vzájemnosti představují jeho pěvecké duety s irským hlasovým mágem Iarlou Ó Lionáirdem. Zběsilé irské jigy žene víření rituálních afrických bubnů k ještě větší závrati. Když se přežene bouře hudební, lidé směřují od pódia na kost promoklí, ale nadšení. Tohle bude pro mnohé absolutní vrchol festivalu.
Afrokelty bouřka nesestřelila, žel kapitána Archy (Ark se jmenuje jeho poslední album) Brendana Perryho (ex Dead Can Dance) bohužel tahle apokalyptická potopa paradoxně chytila na švestkách. Menší pódium na Černé louce dostalo pěknou spršku a Brendan odmítl vystoupit z oprávněné obavy, aby nedostal od provlhlé aparatury elektrickou šlupku. Pořadatelé se poctivě snažili najít skulinu na jiném, méně „zavodněném" pódiu, leč nepodařilo se a Brendan musel v sedm ráno odkvačit na následující koncert svého turné do Polska. Ale po nášupu od Afro Celt Sound System asi nikdo neželel příliš. Navíc Perry zlatě svatě slíbil pořadatelce Zlatě, že svůj koncert na příštím ročníku Colours nahradí.
Pokračování zítra.
