Colours of Ostrava ušima Michaela Foreta
Čím jsem starší a čím víc i já sám dělám hudbu, tím víc se snažím utíkat od středního proudu. Baví mě folk, country a vůbec písničkářství jako takové. V posledních letech u mě navíc roste obliba world music...
A na co se v Ostravě těším nejvíc?
Osobně považuju zejména jejich rané nahrávky No Need To Argue nebo To The Faithful Departed za určitou revoluci v pop-rockové hudbě 90. let a nebojím se tahle alba přirovnat k nejlepším nahrávkám skupin Coldplay nebo U2. Bizardní „converskový" projev křehoučké a depresivní Dolores O'Riordan s vybustrovanými punk-rockovými kytarovými riffy navíc přismažený irským folklórem, byl pro spoustu nejen porevoluční evropské mládeže strhující a zcela nevídaný. Krom toho neznám nikoho, kdo by tak hezky měnil s každým novým projevem image a styl jako právě Dolores. Chcete vyholenou hlavu, dlouhé blond pačesy, culíky, černého ježka, cvoky v uších případně v nose, nebo snad háro á la Tina Turner? Jak je libo!
Afro Celt Sound System je projekt, který jsem objevil teprve nedávno. Zhruba dva tři roky zpátky... Jsou pestřejší víc, než nejpestřejší pestrost - mísí taneční rytmy (trip-hop, techno, trance, atd.) s vlivy keltské a africké tradiční hudby a nejen proto bych tuhle partičku rád viděl naživo. Nejenže v jejich tažení stojí Grammy nominovaný producent, DJ a kytarista Simon Emmerson, ale hlavně jsou to významní pionýři world music, která mě v poslední době oslovuje víc a víc. ACSS je nejprodávanější projekt Real World Music - vydavatelství Petra Gabriela, samozřejmě až po něm samotném... Objevil je, prosazuje je a hostoval i v jejich nahrávkách - viz. povedená lehká píseň When You Are Falling v čele právě s Petrem.
„Princezna s červenou hvězdou na čele" Regina Spector, která letos dorazí poprvé do České republiky, konkrétně samozřejmě na Colours, je další, která stojí za pozornost. Pro mě je to takový mimozemšťan s rudou rtěnkou na rtech, ovšem pocházející ze Sovětského Svazu. Její písně a východní krev dokážou vyvolat emoce snad v každém. Zpívá zasvěceně, ale jak dodává: ne o sobě, pouze o hrdinkách, kterými není. V současnosti žije v New Yorku a umí tvořit jak kvalitní „lily-allenovskou" komerci pro mladé a cáklé (singly typu Fidelity, Better nebo Us), tak i hlubší písničkářství. Své kvality a vzácnost naplno prokázala na posledním albu z loňského roku Far.
James Newell Osterberg, neboli Iggy Pop letos oslavil své třiašedesáté narozeniny. Podle všech přírodních zákonů by měl být tenhle punkový veterán už dávno mrtvý. Stejně jako například Ozzy i Iggy má zřejmě pěkně silný kořínek, který dokáže jen málokterý smrtelník pochopit. Jeho až téměř „radioaktivní" styl sice není úplně tak mou krevní skupinou, ale za respekt jistě stojí. Vždyť ne nadarmo ho letos se skupinou The Stooges zařadili do Rock'n'rollové síně slávy. Ovlivnil bezpochyby řadu nejen punkových kapel a muzikantů, stal se jejich vzorem a hudebním „kmotrem". Je i příležitostný herec. Od dob, kdy mu bylo kolem třiadvacet se zklidnil. Už tak moc neskáče šipky do publika, nepomazává si hruď syrovým masem a ani se moc nepořezává rozbitými láhvemi na jevišti. Žije téměř poklidným životem na Floridě se svou manželkou a miluje své Ferrari F430. Co je ale důležité, pořád jede a koncertuje naplno! Klobouk dolů, pane Pope. Vybírám jeden z jeho známějších kousků, který je mimochodem založen na básničce Jima Morrisona - The Passenger.
O začínající partě Charlie Straight z Třince byste měli určitě vědět a minimálně o nich shánět informace. Je potřeba, aby se u nás takováhle mladá krev drala na povrch a je třeba to podporovat. Ovšem, můžu namítnout, že mi třeba tak úplně nesedí, když Češi zpívají anglicky. Mám češtinu rád a vím, že zpívat anglicky je snazší. Ale je krásně vidět, jak někdo nový touží překonat „maločecháčkovskou kalnou hudební vodu". Mají šmrnc, dělají to z radosti a je z nich cítit něco čerstvého a zábavného. Baví mě na ně i koukat, mají jasný cíl a co je nejdůležitější - nepostrádají smysl pro styl, což je v dnešní době klíč k úspěchu. Aspoň tedy v zahraničí. Měli tedy to štěstí, že se jich ujal slušný manažerský tým. Ostatním se to bohužel příliš často nepoštěstí - například mým kamarádům z kapely Toneless. Nezbývá než Charlie Straight držet palce. A tady jeden song z podařeného českého filmu Ženy v pokušení, ke kterému kapela udělala hezkou hudbu.
