Depeche Mode v bílé? Nebrat!
Hned v samotném začátku Depeche Mode naznačili, proč že to vlastně do Prahy přijeli. Úvodní tři písně daly ochutnat z jejich aktuální desky The Sounds Of The Universe (recenzi najdete zde). Nevýrazný kousek In Chains s projekcí "Gahan po čtyřiceti letech" byl hodně nešťastně zvoleným otvírákem, který nenakopl zhola nic. Jen o něco málo úspěšněji si vedl pilotní singl Wrong a na Hole To Feel bylo zajímavé snad jen to, že Gahan odhodil sako.
Poněkud rozpačitý začátek ale napravil hned první výšlap do depešáckých devadesátek. Geniální záležitost v podobě Walking In My Shoes prostě nestárne a na Eden konečně snesla tu vyhlášenou DM atmosféru. Působivost scéně dodávaly jednoduché ale úderné projekce z dílny depešáckého vizuálního guru Antona Corbijna, tentokrát na téma Edgar Allan Poe a jeho malý černý přítel...
Po další ultra-pecce It's No Good přišel čas na dvaadvacet let starou kultovní oslavu A Question Of Time (Black Celebration, 1986). Ta si vysloužila do té doby největší aplaus... Stejně jako Gahanovo proslulé letadélko.
A když už jsme u charizmatického frontmana, právě on byl bezpochyby tím nejsvětlejším bodem celé show. Na sedmačtyřicetiletém zpěvákovi vůbec nebyly znát nepříjemné zdravotní patálie, kterými si v předcházejících týdnech prošel. Naopak vyzařoval spoustu energie a rozhazoval úsměvy na všechny strany. Stejně jako na minulých pražských koncertech navíc potvrdil, že si s publikem rozumí a ví, jak ho bleskurychle strhnout na svou stranu. A to ať už s nebo bez vesty...
Ale zpátky k setlistu - tóny songu Precious připomněly minulou studiovku Playing The Angel (2005). Na tu Depešáci bohužel zavzpomínali jen jednou... Následovalo sólo pro černé nehty a "romantičtěji" laděný hlas kytaristy Martina Gora, který ten večer jako jediný z kapely nevsadil na tradiční černou, ale navlékl se do blyštivě stříbrného oblečku. Zatímco novinková balada Little Soul zaváněla nudou, z pomalé hitovky Home by se dal náboj ždímat na litry. Jak taky jinak - všude dobře, ale u Depešáků doma nejlíp...
Poslední třesky pak přišly s další nudou Come Back a vzápětí asi nejnadějnějším vesmírným, i když možná až moc přímočarým, kouskem Peace. U nakopnutého začátku, působivých meziher a sborové divácké dohry se zapotila i nejedna Lajka...
Druhou půlku koncertu odstartovali Depešáci navštívenkou z desky Songs Of Faith And Devotion. Příjemná a nutno podotknout bouřlivá návštěva rudého pokoje In Your Room (a že měli uklizeno) se tak skvěle prolnula do poklidnější, ale stále slušně nabroušené I Feel You. Pak už se o slovo přihlásilo narušitelské album Violator z roku 90. Bez obušku zato s pikantním břišním tancem vyrukoval kapitán Gahan v písni Policy Of Truth... K následné klasice všech klasik Enjoy The Silence asi není co dodat, snad jen, že ji Depešáci namísto královského žezla vybavili slušivým skafandrem...
Jako poslední kousek před první rozlučkou přicválala kultovní hymna vegetariánů Never Let Me Down Again (Music For Masses). Jedním z nejpůsobivějších okamžiků byl na závěr ještě úspěšný hec Dave Gahana, který proměnil celý Eden ve vlající les rukou...
Time-out si dali Depešáci trochu větší, možná i proto je pak při jejich návratu na pódium vítal ještě o něco natěšenější a bouřlivější dav. V prvním kole přídavků se blýskla oblíbená koncertní pecka Stripped, prehistorický Master And Servant, další a rozhodně ne nízkonákladové Gahanovo letadýlko a masovka Strangelove, která však postrádala svůj tradiční náboj. Poté se DM opět odporoučeli za oponu.
Zajetý setlist ale hovořil jasně a na programu zbývali ještě dva písničkoví buřiči. Ten první, ukřižovaný, byl paradoxně i prvním okamžikem večera, který měl tu správnou atmosféru. A důvod? Konečně se setmělo... Působivou rozlučkou, kterou si navíc kapela dala doslova na dotyk publiku, byla balada Waiting For The Night, u které mrazilo.
Co dodat k šesté zastávce Depešáků u nás... Nejdůležitějším faktem je, že si je dvaatřicet tisíc sešívaných fanoušků užilo. Co je ale zřejmé, "v bílé" jsou Gahan a jeho parta poloviční. Tak tedy v lednu na viděnou ve Vysočanech. Tam to budou zase ti staří, dobří... a temní Depeche Mode. Snad nedorazí Einstein...
