Depešáci čistí, ale pěkně do černa
Depešáci nejsou žádní zasloužilí umělci, ačkoli jejich vliv na vývoj pop music zpochybňuje snad jen Bílá Orchidej od Evy a Vaška (ještě, že přispěchala Ester Kočičková a hezky ji svou verzí očernila). Britská trojka si má stále co dokazovat, třeba špinavě dráždivým opusem Playing the Angel (2005), jímž získala zpět i řadu ztracených fandů, nemluvě o nové generaci. Ta deska švihala jak řemen a tak je teď na řadě čistit rány a léčit.
„Nechám zahořklost za mnou, tentokrát čistím svou mysl," zpívá Dave Gahan v usmiřující písni Peace. Deska je však čistá v jiném smyslu. Hned si všimnete, jak je celá vypulírovaná. Pryč je tovární kvílení a trip-hopové dunění bucharů, kytary jen sekundují synťákům, jejichž zkreslení šumí než že by skřípalo. Depešáci křísí svůj lehký taneční groove z osmdesátých let, ale všechno to analogové pípání přeci jenom zní jinak než tehdy, takže nemusím používat to slovo na r, které už mi leze krkem (pozpátku orter). Těžko přisuzovat vliv hlavnímu producentu Benu Hillierovi, když dělal i na minulé desce. Martin Gore se prostě chtěl pořádně čachrat v atmosférkách a možná i přispět k současnému space disco revivalu. Index tvrdosti desky rovná se odtučněnému tvarohu.
Když tvaroh, tak většinou s cukrem, ale to by nesměl být Dave Gahan jedním z největších textařských i pěveckých sadomasochistů v showbyznysu. Takže tvaroh bude spíš posypaný kafem a zalitý rumem. Hned v úvodní šestiminutové In Chains se Dave ocitne v poutech, může za to žena. Ukázkově lká také v Hole To Feel, jedné ze tří skladeb, pod nimiž je podepsán jako autor spolu s Christianem Eignerem a Andrew Phillpottem. Dritivou většinu však tradičně obstaral Gore, třeba disco s rozvláčným refrénem Fragile Tension, ve kterém se zpívá, jak „máme cosi radikálního v myslích a naše plány ve skutečnosti postrádají logiku". Oblíbit si můžete takřka kteroukoli skladbu, žádná vyloženě nevyčnívá. Mým favoritem je zpočátku nenápadná balada Jezebel, která s každým poslechem roste, stejně jako závěrečná Corrupt. Gahan v ní opouští sebelítost a předvádí své nabroušené já: „Budeš bolestivě brečet a žadonit, abych hrál své hry."
„Bojíme se, abychom se jednou nestali svou vlastní parodií," řekli Depešáci v jednom z rozhovorů k desce. Nebojte, i když Sounds Of The Universe ve vaší diskografii spíše zapadne, nejste ani trochu k smíchu. U kapely, co se bere tak vážně, obdivuhodné...
