Divoké bestie ve vývoji k nadčlověku
Wild Beasts nebudou lahodou pro každého. Pokud jste o nich již někde četli nebo slyšeli, jistě padlo srovnání s Antony Hegartym a jeho spolupráci na nu-disco projektu Hercules and The Love Affair. Anthony sdílí s frontmanem Wild Beasts Haydenem Thorpem nejen plačtivý a křehký falzet (ten právě může některé posluchače odpudit), ale také cit pro delikátní výslovnost a řazení slov do rytmických vzorců, jež jakoby samy v sobě měly ukrytou právě onu jedinou melodii, kterou zrovna slyšíte. Druhou souvislostí je pak taneční charakter písní. Wild Beasts však nelze zařadit mezi nějaké nu-disco projekty, spíše dodaly svým skladbám pevnou strukturu, dali jim pravidelný vzor. Rock? Post-punk? Disco? Glam? Funk? Ono je to jedno. Každopádně jedna věc se čtveřici z Leedsu daří - ačkoli se vtělili do obrovských soch, stále jakoby se vás dotýkali.
Možná nevěříte recenzím a budete se ptát kamarádů, jestli jim máte dát šanci. Pokud vám řeknou, že Wild Beasts jsou přecenění a zní jako kopie těch či oněch, radím vám, nevěřte jim. Deska ve svém sjednoceném zvuku vystřídá vícero podob, mistrně obměňuje tempa a stále udržuje napětí. Mezi klady lze počítat, že více prostoru dostal oproti debutu basák a spoluproducent desky Tom Flemming, jež zpívá ve čtyřech kusech. Jeho hlas může připomínat emotivní projev zpěváka Elbow Guye Garveyho. Nevytváří tedy žádný výrazný kontrast proti Haydenovým vokálům, ale například v závěrečné The Empty Nest exceluje.
Triumfu desky Two Dancers napomáhá neskutečně plastické nazvučení, zejména rytmických prvků. Každý úder bicích i mnoha perkusivních ozdob doslova vklouzne do uší a byla by slast poslouchat je klidně osamocené. Jako příklad může sloužit titulní píseň, kde rytmus doslova utváří hlavní figuru skladby. Zbylé nástroje z dálky už jen zvýrazňují mystický monumentálnost, jež jakoby nešla zvenčí, ale odkudsi z vaší hlavy. Wild Beasts nenabízejí nic nového, ale jde o to, jak to nabízejí a s jakou důkladností se věnovali každému detailu. Jediné, čeho se lze obávat, že takto fajnšmekrovsky vyprodukovanou desku budou těžko obhajovat na koncertech - jedině, že by měl každý člen kapely svého vlastního zvukaře.
Něco osobního: Obvykle se trochu nutím, abych zrovna poslouchal tu hudbu, na niž mám psát recenzi. Přece na ni zrovna nemusím mít náladu! Nové Wild Beasts jsem si pouštěl v posledních dnech téměř při každé příležitosti a vždy jsem si z Two Dancers oblíbil jinou skladbu. Zatím se mi album neoposlouchalo, přitom už bych měl vstřebávat další nahrávky na recenze...ale ty asi ještě budou muset počkat.
