JUGI z UDG bloguje: Dvojí život
Nedávno jsme koukali na film s Jimem Carrym. Pavlik ho koupil za šedesát kaček na pumpě. Vybral ho sám a nutil nás, abychom ho zaplatili z kapelních peněz, že prej na něj mrknem v autě.
My jsme se ale nikdo dívat nechtěli, tak jsme mu řekli, že když si ho vybral, ať si ho sám také zaplatí, a ať se na něj mrkne doma:). Po půl hodině psychického nátlaku, jsme Pavlikovi každej dali 6 korun a Bobo dvě cigára:) a společně jsme se usadili v našem kině drive-in.
Název filmu jsem nezaregistroval. Ze začátku se zdál jako půltrapná komedie. Čekal jsem, že bezduchost se potáhne celým dějem. Myslel jsem, že scénárista vsadil jen na mimořádnou mimiku a herecký talent hlavního protagonisty. Nebyla to nakonec úplně pravda. Film začal postupně odhalovat promyšlenou strukturu, psychologii postav a vtip spočíval nejen v geniálním Carrym, ale i v dotažených konotacích. (Teď si připadám jako Mirka Spáčilová.)
Hlavní hrdina byl rozdvojená osobnost. V jedné poloze submisivní trouba Charlie, ve druhé arogantní frajer Hank, co se ničeho nebojí. Žádná převratná myšlenka. Dokonce i výběr jmen odkazuje na staré známé postavy Jekylla a Hydea.
Přesto mě ta myšlenka rozpolcenosti nějak zasáhla. Je všudypřítomná. Je ve mně. Je okolo mě. Existuje ve formě každodenních otázek. „Vstát do práce, nebo ne?“, “Proč vstávat do práce a do jaké práce?“, „Peníze nebo pohoda?“, „Rodina nebo nezávislost?“, “Hypotéka nebo podnájem?“, “Cabriolet nebo combik?“, „Spoření nebo hýření?“,....
Jugimu je 19 let, Tomášovi 29, Jugi utrácí na baru, Tomáš ukládá v bance, Jugi bydlí, kde se dá, Tomáš chce rodinné hnízdo, Jugi hledá na internetu káry bez střechy a Tomáš se rozhoduje mezi Fabií nebo Felícií:) Je to vážně srandovní stav. Adam mi jednou říkal, že si všichni myslí, jak to máme jako klucí z údégéček jednoduché, a že vlastně nikdo netuší, že opak je pravdou. Myslím, že na tom něco je. Život v kapele je skvělej. Buduje ale alterega, odtrhává od reality. Všechno kolem nás je šťastné, všichni nás mají rádi, holky šílí:), problémy neexistují. Realita ale doléha o to víc a děsivá je vize konečnosti. Jsme někým jiným přes týden a někým jiným o weekendu.
Jednou v životě jsem byl na literárním večírku. Někdo přednášel velmi blbou báseň, která začínala slovy: „Kdo jsem?, kam jdu?...“. Je to jen další blbá otázka. Nejlepší je nepřemýšlet, neplánovat. Nechat věci plynout.
„Jsem a jdu“ to dává smysl a to věčné přemýšlení je ubíjející. Takže, žádné dumání a hurá na koncert do Chlumce. Bude párty:)
