Emilíana Torrini: Kdo chce být šťastný, musí mít odvahu

Večer, který začal striktně podle avizovaného startu, tedy v 19 hodin, nakousl český projekt SelfBrush, jehož ztělesněním je Václav Havelka. Jeho set se nesl v přísně melancholicko-patetickém duchu. Sledovalo ho však jen několik málo jedinců, kterým se podařilo dorazit skutečně včas.

Na druhou předskokanku, Lay Low, už se sál slušně zaplnil. Islanďanka má projev, který je tomu Emilíany Torriny hodně podobný, ale její písně jsou častokrát intimnější a komornější.

Jejich intimita se místy pohybovala na hranici snesitelnosti v takovém prostoru, jako je Palác Akropolis, zvláště zpočátku, kdy to vypadalo, že polovina sálu se hodlá hlasitě bavit až do příchodu hlavní hvězdy. Už jsem si říkala, že si jako publikum utrhneme mezinárodní ostudu, když i na Lay Low se postupně publikum zklidnilo a zaposlouchalo. Její nejsilnější song, Please don´t hate me, přišel na závěr setu a působil jako příslib do budoucna.

Po asi půlhodině v Paláci Akropolis drahocenného limitovaného času nastoupila Emilíana Torrini. Má neskutečné osobní kouzlo, které je umocněné historkami mezi jednotlivými písněmi. Přestože ceý večer tvrdila, že je strašně nervózní, a zjevně opravdu byla, její průpovídky jsou jedna roztomilejší a vtipnější než druhá. Celý koncert začal vyprávěním o tom, jak onehdy v Praze koupila absint a co to pak udělalo na večírku s jejími přáteli. A následoval skvělý song Fireheads jako otevírací píseň. Hned dalším neodolatelným kouskem byl Heartstopper a následně Emilíana uvedla několik dalších věcí z předposledního alba, Fisherman´s Woman. Zahrála jich rovných šest a těm, kdo ji znají jen z posledního alba Me and Armini, ukázala, že jsou to rovnocenně silné melodie jako její novější tvorba.

Druhá část večera patřila hitům z posledního alba, které prostřídaly nejstarší songy jako třeba To be free. Silný song Big Jumps Emilíana komentovala tak, že za svůj hudební život se už setkala s mnoha lidmi, kterých si váží, a naučila se od nich jednu věc: k tomu, aby mohl být člověk šťastný, musí být odvážný. Musí umět dělat Big Jumps. Zdá se, že je k tomu Emilíana naprosto odhodlaná a její show je proto silným a radostným zážitkem. Vrchol večera nastal ve dvojici písní Me and Armini (opět uvedenou historkou s alkoholem) a Jungle drum. Kapela pak ještě ukázala svoje výtečné schopnosti v dokonale vygradované skladbě Gun a v Heard it all before a odcházela z nadšeného sálu. Jelikož nezbývalo mnoho času, jako přídavek Emiliana nastoupila s drobným songem, do kterého zapojila i publikum, které si mohlo zazpívat motiv z Dear Prudence od Beatles.

Stvrdila tak propojení, které se rodilo celý večer a vypadalo to, že si ho skutečně váží. Emilíana ukázala, že je se svou hudbou srostlá a její schopnost naživo předat zážitek je na nejvyšší úrovni, i když je hlasitá jen výjimečně a většinou je potřeba, aby se divák pořádně zaposlouchal. Netřeba dodávat, že je ve vynikající hlasové formě, a je nutné zdůraznit, že tentokrát byl zvuk v Paláci Akropolis opravdu vynikající. Děkujeme.

Setlist: Fireheads, Heartstopper, Today has been ok, Lifesaver, Sunny Road, Hold heart, Nothing brings me down, Big jumps, To be free, Tuna fish, Ha ha, Beggars Prayer, Birds, Me and Armini, Jungle drum, Gun, Heard it all before.

Unemployed/Dear prudence.