Labyrint světa a ráj... Fleet Foxes

Většina muziky sedne náladou k nějakému ročnímu období, části dne, počaší nebo jen do určité nálady. Pro Fleet Foxes to neplatí. Stojí tak říkajíc nad časem a to jak zvláštní atmosférou, kterou vyzařují, tak způsob, kterým čerpají z hudební minulosti. Hned v úvodní skladbě Sun It Rises uslyšíte vícehlasé chorály, rytmus jak ze středověkého madrigalu, trocha bluegrassu a bohaté aranže, upomínající na psychedelickou hudbu šedesátých let. Někdo jejich styl označuje jako barokní pop, ale ačkoli ohromují širokým nástrojovým obsazením, není jejich hudba tak bombasticky opulentní jako třeba ta od Sufjana Stevense.

„I was following the pack

All swallowed in their coats

With scarves of red tied 'round their throats

To keep their little heads

From fallin' in the snow..."

Můžete je celkem bez problémů zařadit v hudebním univerzu a nebudou z něho nijak radikálně vyčuhovat - žádná velká avantgarda.Takže, kdo chce mluvit o revolucích, spíše ukáže neznalost vývoje pop music. Veliká úloha vícehlasů a snaha nesklouznout v písních k modelu sloka-refrén-sloka, ale spíše je neustále směřovat do nových zákoutí, jasně odkazuje na tvorbu The Beach Boys. Pak je tady také moderní ale stále s přírodou spjatý zvuk se známkou dua Simon and Garfunkel. A dalo by se pokračovat napříč folkem, psychedelickým rockem ale i jemným soft rockem nebo prog-rockem a jeho složitými stavbami písní. Široká škála inspirací však neznamená, že by byla každá píseň „jiný pes-jiná ves". Fleet Foxes propojily potůčky do toku s vlastním tahem a širokým údolím. Přestože si je může zamilovat i generace padesátníků, nejsou jen zažloutlou vzpomínkou na léto roku 1967.

Každým taktem stoupáte dále k vyššímu poblouznění - tak by se daly popsat na první poslech nejvýraznější kusy desky White Winter Hymnal nebo Ragged Wood, ale podstatné je, že tvoří uzavřený cyklus, který nejlépe vychutnáte při poslechu od první písně až k závěrečné kouzelné baladě Oliver James. Vokály, jejichž hlavním tahounem je hřejivý a vysoko postavený hlas frontmana Robina Pecknolda, hrají hlavní roli - občas povznesou, jindy následují umírněnější melodii ve folk-rockové tradici, třeba ve skladbách He Doesn't Know Why nebo Your Protector. Závěr alba patří klidnějším zamyšleným tónům a dokončuje akustickou výpravu, který příjemně osvěží od klastrofobního popu plného elektroniky, v němž prostor znamená spíše uzavřenou místnost nebo reflektory osvětlenou halu. Fleet Foxes vás naopak vezmou ven do rozlehlých krajin s chaloupkami obývanými až starobyle pohostinnými lidmi.

„Tell your brother to be good.

Tell your sister not to go.

Tell your mother not to wait.

Tell your father I was good."

Takhle vyzrálý debut je vzácný i v dnešní době rychle hořících a brzy vyhasnuvších skupin. Ostatně velká část kapely už sbírala zkušenosti v předchozích projektech a producent Phil Ek není také žádný nováček (Built To Spill, Band Of Horses). Fleet Foxes mají sílu, k níž se bude hlásit řada nových následovníků a obrátí posluchačskou pozornost k akustické a přírodně laděné hudbě. Jejich debut je nejen obdivuhodný, ale také těžce návykový.