Největší evropské festivaly na vlastní kůži - Rock im Park

Na zahraničních festivalech mě nejvíc kromě bezkonkurenčních line-upů baví obrovská pódia a projekce, skvělý zvuk a obvykle hladký průběh celé akce. Návštěvníkům festivalu tam prostě nic nechybí. Když jsem takhle vyjela poprvé, jen jsem to vše ohromeně sledovala. Teď už to beru jako samozřejmost.

Rock im Park a Rock am Ring je dvojice festivalů, které se konají ve stejné dny, mají stejný line-up, ale každý probíhá na jiném konci Německa. Každý rok na oba dohromady zavítá zhruba 150 000 návštěvníků a tak se řadí mezi největší německé fesťáky. Rock im Park se koná v Norimberku, což je necelých 300 km od Prahy. Lístek na celý festival vás vyjde na 177 euro, ale pro výše zmíněná pozitiva to prostě za to stojí.

Den první - čtvrtek 3.6.

Zjistit předpověď počasí, zabalit, vyrazit, v pořádku dojet, ubytovat se a užít si první festivalový večer! Takový je plán na dnešní den. Vyjíždíme zhruba s hodinovým zpožděním, ale což, Norimberk je kousek a dnes chceme dát jen jednu kapelu - Rage Against The Machine. Je zahajovací den, takže kromě nich jsou na programu už jen němečtí punkrockeři Turbostaat, náhradníci za „nemocné" Sum 41. Cesta do Norimberku je pohodlná - z Prahy až na místo jedete pořád rovně po dálnici a na hotelu jsme za necelé tři hoďky. Ubytováváme se a vzhůru do areálu.

Tam míříme rovnou k hlavnímu pódiu, kde hrají Rage Against The Machine. Velká červená hvězda, kterou měli na plachtě za sebou, mě celou dobu iritovala (možná je to tím, že jsem s mými 160 cm ani nic jinýho neviděla) a internacionálou, kterou pustili na konec vystoupení, než si lidi vytleskali přídavek, mě naštvali snad ještě víc. Tohle fakt nemusím. Ale po hudební stránce to byl poctivý koncert, dobře zvolený playlist (zhruba třetinu playlistu tvořily songy z jejich první eponymní desky) a navíc zpěvák Zack de la Rocha má charisma, které dosáhlo až do těch zadních řad, kde jsem se nacházela. Vzhledem k tomu, že jejich vystoupení několikatisícový dav skutečně prožíval naplno, blíž jsem se fakt neodvážila.  I tak mi refrén z Killing in the Name zněl v uších po zbytek celého večera: „And now you do what they told ya!" Jdu spát...

Den druhý - pátek 4.6.

Vedro, vedro, vedro! Léto v plné parádě. Předpověď vychází přesně, takže na sebe pohotově beru šatičky a jdeme nakoupit zásoby pití - do areálu sice nesmíte vnášet PET lahve, ale kartony s džusem ano. To, že si do toho všichni lijí vodku, už nikdo neřeší. Autobusem, který je pro návštěvníky fesťáku zdarma, se dostaneme k areálu a jde se na věc.

První v plánu jsou drum and bassoví Pendulum. Vloni na Pohodě byli o dost rozjetější, tady pařili jen přední řady a to MC Ben Mount běhal po pódiu, seč mu síly stačily. Ale je teprve 15 hodin a když k tomu přičtete to neuvěřitelné horko, není se čemu divit. A pozoooor, na závěr setu zařazují aktuální hitovku Watercolour a tak se přeci jen zvedají ruce nad hlavami i v zadních řadách. Vlastně ještě jednou lidi výrazněji zareagovali - na remix Voodoo People od Prodigy.

Kšiltovka - check. Kraťasy v polovině zadku, ze kterých koukají značkové trencle - check. V ruce zlatý mikrofon - check. Áno, raper Dizzee Rascal nastupuje na scénu a v závěsu za ním druhý raper a dýdžej. Dizzee je neskutečně vysmátý, na sobě tričko se svým portrétem, které šlo hned po druhém songu dolu a hej hou dává to od začátku. Tenhle britský floutek dokazuje, že i ve třech lze rozjet pořádnou párty. Na pár songů se přidal ještě zpěvák - např. v Holiday, která byla jedním z nejlepších momentů z celého setu. Ovšem tu úplně největší pecku si Mr.Rascal nechal na konec. Jak jinak se rozloučit, než "some people think I'm bonkers, but I just think I'm free...". To už dav skutečně šílí, skáče, zpívá... Dizzee se spokojeně usmívá. Na RiP si přijel užít a vyšlo mu to.

Přesun do kulturáku, kde je jediná krytá scéna.

Americké noise-popové duo Sleigh Bells nenadchlo - afektovaná zpěvačka házela hlavou jak splašená koza a celé to bylo moc rádoby. Odcházíme. Omrkneme stánky s oblečením, serepetičkama, jídlem, pitím a vracíme se „do klubu", kde už svoje elektornické tancovačky rozjíždějí kanadští Crystal Castles. Další totální úlet! Během jejich vystoupení si připadáte jako na konci maximálně divokého mejdanu v pět ráno, kdy už většina lidí vůbec netuší, co se s nimi zrovna děje. A přesně takhle působí zpěvačka Alice. Občas s sebou sekne, občas skočí do lidí - jen čekáte, zda jí její hubeňounký nožky zvednou nebo jestli se zůstane válet po zemi... Svým způsobem mě ale tahle „dekadentní diskotéka" baví - Crystal Castles mají skvělé songy a klubové prostředí jim rozhodně svědčí, takže když se odprostíte od nepřítomného výrazu zpěvačky, můžete si to i užít. Jestli jste je nikdy neviděli, na Pohodě si je nenechte ujít. Je to zážitek.

Tak jdeme zase dál. Mňam frappé. Ok, kdo je další na řadě? The Hives.

A pozooooor, fešáci ze Švédska mají nové kostýmy - legrační černé pumpky s bílými podkolenkami. Frontman Pelle opět předvádí trik, kdy se praští do zátylku a zároveň flusne. Je to teda dost nechutný, ale už to patří k folklóru. Pochopitelně si neodpustil ani vtipné průpovídky v průběhu celého vystoupení. „Buďte potichu, musím vám říct něco moc, moc, moc důležitýho." Dav se utiší. „Nic vám neřeknu, jen jsem si to chtěl vyzkoušet." Následuje pár dalších hlášek. The Hives zkrátka nikdy nenudí. Vždy od nich dostanete nálož pořádného nářezu a jednotlivé koncerty se od sebe liší převážně hláškami frontmana, i když některé osvědčené formulky (jako že jsou nejlepší kapela na světě) používá častěji. Na playlistu stále najdete starší hitovky jako Two-Timing Touch and Broken Bones či Die, All Right!. Překvapivě největší ohlas měla Tick Tick Boom ze zatím poslední desky a na playlist se vešla i novinka z chystaného alba. Jaká je? Buďte v klidu - klasický The Hives. Jen aby tu desku skutečně letos vydali.

The Cribs v klubu vs. Rammstein na hlavní stagei! Na The Cribs je smutný pohled, ale není to jejich vina. Kryli se totiž s Rammstein, kteří jsou miláčky německého národa, což vedlo k propadáku festivalu - na v Británii opěvované The Cribs dorazilo padesát, maximálně sto lidí. Takže se skutečně nedá říct, že by kapela hýřila energií a člověk se jim ani nemůže divit. Dokonce i lavičky před stánky s pivem a občerstvením byly díky Rammstein úplně vylidněné. Všichni si jednoduše přišli poslechnout a zazpívat Du Hast, Benzin, Keine Lust a jiné. K tomu navrch dostali podívanou jak na Silvestra. Ohňové efekty a petardy nelítaly jen od pódia, ale i od zvukaře. Po pódiu pak běhal hořící týpek, frontman Till praštil stojanem od mikrofonu do reprobedny, která následně vybouchla a tak dále a tak dále. Prostě jedno velké pyrotechnické divadlo v kombinaci s drsnou industriální hudbou. Po posledním songu Pussy, kdy Till po lidech stříkal bílou pěnu, si fanoušci vytleskali přídavek. Já jdu na trochu elektroniky - na Delphic.

To, co předvedli britští Delphic na RiP, bylo naprosto úžasné a pro mě jednoznačně nejlepší koncert celého dne! Krásné zasněné melodie, oděné do elektronického hávu, dodávající pocit euforie. Člověk hopsá, i když v sobě má poslední zbytky sil a díky jejich hudbě ani nevnímá únavu těla z celodenního stání, tančení a pobíhání po velkém areálu. Delphic fungují teprve něco málo přes rok, na kontě mají jen jedno album, koncert od koncertu jsou lepší a myslím, že nám teprve ukážou, co všechno v nich je.

John Paul Jones + Dave Grohl + Josh Homme = Them Crooked Vultures. Já vím, já vím, je to „super kapela", složená z těch nejlepších muzikantů ever a všichni to děsně oceňují a uznávají, ale jde to nějak mimo mě. Sorry. Já na ty vyhrávky prostě nejsem, ať jsou sebelepší. A i když pánové opravdu umí, radši bych už odpočívala v postýlce a šetřila síly na další den. Ale nebudu trhat partu, že?

WTF? V celém Norimberku není jediný taxík! Zasteskne se mi po českých taxikářích, kteří v průběhu fesťáků sice zvýší sazbu na nehoráznou částku, ale zase jsou všude. Po zhruba kilometru chůze se naštěstí jedno tágo objeví a je naše! Hurá! Cenu nesmlouváme - dali bysme jakoukoliv částku za pouhé přiblížení k hotelu.

Den třetí - sobota 5.6.

Včerejší pochod mě totál odrovnal a tak se probouzím až v půl druhý odpoledne. Pomóc! Za hoďku a půl začíná jedna z mých nejoblíbenějších zpěvaček Ellie Goulding. A vůbec, dnešní program je zase hodně nabitý, že budu muset spoustu dobrých kapel oželet. Tak honem, honem - jedeme autem.

Spojení úžasného éterického a zároveň nakřápnutého hlasu s chytrými chytlavými melodiemi a texty mě prostě dostává. Ellie Goulding nezklamala! A ještě k tomu je tato držitelka Brit Award nesmírně sympatická. Doprovodná kapela fanoušky přesvědčí, že je to baví a nejsou to jen najatí hudebníci, což je často u sólových interpretů problém. Písničky jsou v trošku jiných aranžích než na desce. Jsou nepatrně hutnější a sytější a k tomu skvěle funguje, když Ellie chvilkama mlátí do bubnu, který má vepředu u sebe. Během té hoďky stihne Ellie přehrát téměř celý svůj repertoár a set uzavírá songem Starry Eyed - její zatím největší hitovkou.

Pana Kloboučníka aka Slashe sleduji z povzdálí. Milovníci kytarových vyhrávek a Guns N' Roses si přišli na své - Slash s kapelou hodili do placu pár coverů jeho bývalé domovské skupiny. A zatímco na jeho sólové desce hostuje spousta interpretů, na turné za mikrofonem dominuje Myles Kennedy, jinak kytarista Alter Bridge.

The Sounds hrají na německých festivalech pravidelně, ale na pozice headlinerů se už asi nevypracují. Během jejich vystoupení plném elektro-punkových chytlavých hitovek se vždy ráda vyblbnu a patří mezi moje nejoblíbenější kapely. Ale playlisty mají už několik let dost podobné, jen tu a tam přidají nějaký nový song. Navíc se ani nenamáhají písničky nějak výrazně předělat, takže například Living in America jsem viděla nesčetněkrát a mám pocit, že pokaždé zněla úplně stejně. Mě to baví, ale já jsem schopná si jednu písničku pouštět dokola klidně padesátkrát do zblbnutí. Otázkou je, co na to ostatní jejich fanoušci.

Kate Nash jsem viděla dva roky nazpátek, kdy měla aspoň hezky udělanou scénu. Její píšničky fungují spíš jako kulisa. Je to takový ideální rádiový materiál. A když je show nemastná neslaná a Kate tam jen sedí za piánem, tak ani všechny singly z obou desek nepomůžou a jdu omrknout další scény.

Na vedlejší stagei to žije. Německým fanouškům se Cypress Hill očividně líbí. Skákají, jak kapela diktuje a na Insane In The Membrane byli jak utržení ze řetězu! Po pár písničkách, kdy mi to přijde více méně vše na jedno brdo, hledám další perly v line-upu.

Kasabian. Typická britská kapela s arogantním frontmanem a skvěle vygradovaným koncertem. Škoda, že publikum bylo vlažné, v klubu by to byla skutečně jízda. To na vedlejší stagei publikum reaguje ukázkově.  Jay-Z zde předvádí naprosto luxusní, do detailu promakanou show. Úžasné projekce (zčásti předpřipravené a namíchané s live záběry), doprovodná kapela (dýdžej, dva! bubeníci, basa, klávesy, kytara a dechová sekce), zpěvačka a pohodový Jay-Z, který se během koncertu skromě přiznává, že je prostě nejlepší. A má pravdu. Dokonce jsem kvůli němu oželila i začátek oblíbených Editors. Empire State of Mind (na projekcích obligatni mrakodrapy), 99 Problems, Encore, Run This Town či skvělé namixované samply - tenhle čtyřicátník fanouškům nabídl vše, co si jen z jeho repertoáru mohli přát. A taky mu to oplatili a poslouchali ho na slovo, takže když Jay-Z řekl,  celý dav točil tričkami nad hlavami. Kdyby měl koncert někde poblíž, stoprocentně na něj jedu. Kdo se přidá?

Konec a sprintujeme na Editors, ještě stihneme tak půlku. Oni jsou naživo vážně úžasní a jejich emotivní hudba vás prošpikuje skrz naskrz a naplní pocitem štěstí. K tomu krásný hluboký hlas zpěváka Toma Smitha a není co řešit. Co písnička, to hitovka a lidi vždy od prvního tónu každého songu nadšeně tleskají. A i když si mohli odpustit ohňové efekty během závěrenčné Papillon, koncertu není co vytknout a těšíme se na ně na Rock For People.

Kiss nedávno hráli hned dvakrát v Česku a koncerty byly zřejmě dost podobné tomu, co představili na RiP. Navíc zahráli v Německu pouze jednu písničku Beth. Desetitisíce fanoušků prožívaly všechny písničky, vyhrávky, ohňové efekty, bicí ve vzduchu,  projekce - zkrátka každý pohyb, který na pódiu proběhl, byl odměněn bouřlivým potleskem.

Den čtvrtý - neděle 6.6.

Snad největší vedro! Hotel máme opustit do 12. hodiny, takže už ve 13 odevzdáváme klíč. Ha ha! Prostě ta hodina nám vždy při odjezdech tak nějak chybí. Dnes nám „program" začíná až po 17. hodině, takže nejdřív zamíříme na koupák, který je jen deset minut chůze od festivalového areálu. Super osvěžení a jdeme se pařit do kotle! Před námi jsou Gossip, 30 Seconds To Mars a Muse.

Beth Ditto je skvělá zpěvačka a frontmanka, ale přesto bylo vystoupení americké svérázné kapely Gossip jen slabým odvarem toho, co předvedli před dvěma lety na Pohodě. A nezachránilo to ani ukazování bradavek koncertního kytaristy Chrise, ani nápěvky známých songů, které Beth dávala mezi písničkami (Poker Face od Lady GaGa, Don't Stop The Music od Rihanny, či One More Time od Daft Punk - vše s vlastním otextováním). Vystoupení Gossip nemělo onu šťávu, díky které patří mezi nejlepší koncertní kapely. Jediná písnička, která 100% zafungovala, byla jejich první singlovka Standing in the Way of Control, která se dostala na řadu až ke konci hodinového vystoupení. Na Heavy Cross se také jakž takž tančilo a potom se už kapela loučí a Beth při odchodu z pódia zpívá I Will Always Love You od Whitney Houston. My tebe taky, Beth.

Poté přebírají štafetu na hlavní stagei 30 Seconds To Mars. Jared má jasně růžové číro, Tomo helmu a masku přes obličej, kterou odhodí až zhruba v polovině koncertu a Shannon je prostě Shannon. Hitovky, oddané publikum, Jaredovy běhačky doprostřed areálu, kde vylezl na konstrukci, zpěv cover verze Bad Romance od Lady GaGa pouze za doprovodu kytary a Kings & Queens, během které tradičně zvou na pódium fanoušky - to vše patřilo mezi nejlepší okamžiky koncertu. Škoda jen, že pauzy mezi písničkami byly moc zdlouhavé.  Ovšem moment, kdy Jared na žíznivé publikum vylil kýbl plný vody a pak mezi lidi letěl i samotný kýbl, pobavil. Fanoušci by asi ocenili něco skladnějšího jako suvenýr, ale kdo se může chlubit tím, že má kýbl na podlahu od Jareda?

Už půl hodiny před začátkem Muse stepujeme v kotli. Viděla jsem je naživo poprvé a hned po prvních tónech úvodní MK Ultra jsem věděla, že mě budou bavit. Během hodiny a půl zazněly všechny provařené songy a náhlý osvěžující déšť, který trval ani ne deset minut, skvěle podpořil monumentální atmosféru. A i když několik kapel v rámci svého vystoupení na tomto festivalu chrlilo ohně, Muse 15. ročník RiP uzavřeli kouřovými efekty, za které se během poslední přídavkové písničky Knights of Cydonia úplně schovali.

Po této parádní tečce za čtyřdenním koncertním maratonem běžíme na parkoviště a razíme směr Praha. Přístí zastávka festival Hurricane.