Heligoland, svět podle Massive Attack

Heligoland byl k poslechu vyvěšen na internetu už začátkem února, a bylo taky na čase. Na další plnohodnotné album fanoušci Massive Attack čekali celých sedm let. Mezitím projekt nezahálel, ale ucelené dílo vydal až teď. Předvojem novému albu bylo EP Splitting the Atom, se kterým také tenhle projekt s několika vokalisty přijel na podzim do velkého sálu Lucerny.

Je třeba říct, že v kontextu desky singl Splitting the Atom vyznívá lépe, než jako samostatný počin. Má totiž kolem sebe příznačné prostředí, které mu dává vyniknout.

Už s prvními tóny písně Pray For Rain je totiž jasné, že pokud si člověk chce tuhle desku užít, musí přijmout pravidla jiného světa. Je to svět, jak už bylo popsáno výše, zneklidňující, trochu temný, ale především plný emocí. Vyžaduje také rozhodně větší koncentraci, což ovšem v žánru trip-hopu není žádné překvapení.

Oproti koncertu také vyznívají lépe songy nazpívané Martinou Topley Bird, která naživo působila poněkud nevýrazně, místy až unyle. Studio jí ale svědčí a ona dodává „svým" písním atmosférický nádech. Podobně éterická umí být v písni Paradise Circus zpěvačka Hope Sandoval. Její projev svou křehkou emotivností místy připomíná třeba českou Kateřinu Winterovou z The Ecstasy of Saint Theresa. Nejvýrazněji ovšem osloví zpěv již klasického spolupracovníka Massive Attack, Horace Andyho. Ten se podílel nejen na Splitting the Atom, ale účinkuje i v hned následujícím, navzdory názvu snad ještě o něco temnějším Girl I Love You.

Atmosféru světa, který snad má vyjadřovat pokroucenost toho reálného, velmi významně dokresluje další nezaměnitelný hlas hvězdného hosta, tentokrát Damona Albarna. Jeho příspěvek do Heligolandu je silným momentem desky, která se v tu chvíli blíží pojetí hudby, jaké mají třeba Radiohead. Těm, kdo tvrdí, že Massive Attack dochází dech, track Saturday Come Slow vyráží trumfy z ruky. Je ale potřeba dobře poslouchat.

Je znát, že vokální hosté jsou pro Massive Attack velice důležitou součástí sdělení, které chtějí svou hudbou předat. Základ jejich Heligolandu je totiž tvořen jemnou pavučinou, která by se v dnešním stylu konzumace nejen hudby mohla potrhat. Tak je aspoň naděje, že díky zajímavým, silným a slavným hlasům se pozastaví i ti, kdo by jinak přešli bez povšimnutí. Kdo by se taky nepozastavil, když mu David Albarn do ucha naléhavě a smutně zpívá: „Do you love me?"

I když umí Massive Attack být popovější a mají to dost ztížené tím, že třeba Mezzanine je už dnes kultovní, přitáhnout posluchače do svého světa stále dokážou. Není to svět jako Pandora v Avataru, je bližší spíš tomu, co můžeme vidět kolem sebe. Massive Attack stále bedlivě pozorují a co nasají, přetvoří v pulsující hudbu. Tak, jak to právě oni umí velmi dobře.