HIM uvízli ve zmuchlané smyčce
Pokud zatím vynecháme hodnocení, vydat remixové album je v rámci diskografie HIM výjimečné a možná i odvážné. Kapela sice publikovala remixy už dříve, ovšem na kompilacích rarit Uneasy Listening Vol. 1 a Vol. 2 je odlehčovaly písně v akustických nebo živých verzích nebo rozhlasových editech. Tentokrát jde o kompletní album remixů, které obsahuje překopávky všech třinácti písní desky Screamworks. Nenechte se překvapit nižším počtem tracků, tři skladby jsou tu spojeny v jednu.
Předpoklady pro vznik dobrého remixového alba jsou kvalitní výchozí materiál a vynalézavé nápady autorů přemíchávek. V případě HIM máme k dispozici průměrné pop rockové album, prodávané spíše quasi-gothic rockovou stylizací a image. Budiž, i tak by správným uchopením mohlo ze zvukových samplů vzniknout leccos zajímavého. Koláží také často povstane z kýčovitého obrázku působivé dílo. Žel, ani většina autorů remixů se nenechala inspirovat k výjimečné práci. Naopak, v převládajícím zvukovém chaosu a nesourodosti přístupů zmizela i ta trocha odzbrojujícího romantismu, která snad může být pro fanoušky na HIM zajímavá.
Hned úvodní track In Venere Veritas prohnaný mašinkami Fina Aku Raskiho, známějšího pod uměleckým jménem Huoratron, představuje pouhé hraní se zpomalovanými nastříhanými fragmenty skladby. Nemá hlavu ani patu, natož nosný nápad, který by skladbu povznesl na experiment, na onu smysluplnou koláž. Místo experimentu - sled zvuků bez působnosti a síly.
Remix In The Arms Of Rain z dílny Salem už má zajímavější strukturu, původní nahrávku povznáší. Místy vzniká až orchestrální dojem, zlomené rytmy dodávají vzruch, zajímavý je kontrast „tajemných" ploch s industriálními vpády. Žel, tenhle kousek je na albu osamělý a vlastně zaujme spíš jako jednooký mezi slepými než opravdovou originalitou.
Morgan Page vytvořil z The Foreboring Sense Of Impending Happiness obyčejnou tucku, i když klubový tanečník se možná zaraduje, aspoň se dá chytit rytmu. Totéž platí pro Heartkiller (The Mercyfvcks Remix) nebo nudnou houseovou placatost vyrobenou z písně Love, The Hardest Way zmíněným mistrem Tiëstem.
Ode To Solitude podle Gavina Russoma zní jako nasládlá, otřepaná new-age slátanina, která by zněla trapně konzervativně už v 80. letech. Óda na samotu? Zní to spíš jako Óda na ochucenou dětskou zubní pastu z TV reklamy. A tak podobně.
Místo revolučnosti a nových postupů remixových alb vypustili HIM a spol. do světa jen hrstku technických triků. Tomu se říká překročit hudební bludný kořen a zabloudit v lese bezduchých zvuků. Promarněná šance na zajímavé remixové album.
