Hudba jako nástroj
Tenhle dokument běžel v neděli na ČT2, a kdo si myslel, že se jedná o pěkný předvánoční dokument ve stylu starých hebrejských příběhů, ve kterých se v umělých kulisách procházejí pěkné americké herečky hrající chudé pradávné Hebrejky, sekl se vážně dost. Dokument Ježíš je normální (s roztomilým anglickým názvem Take it Jeasy) není žádná žhavá aktualita, do kin šel už v roce 2008. Přesto v těch, kdo ho shlédli, stále vyvolává různé reakce, často velmi emotivní, protože ukazuje praktiky náboženských skupin, které jsou často až šokující, především při „práci" s dětmi. Čímž ovšem nechci říct, že dokument má jasné rozhřešení - pobuřující může být i pro věřící, kteří s danými metodami nechtějí mít nic společného, protože i jim připadá, že překračují hranice.
Myslím, že o tomhle dokumentu, který trefně ukazuje problematičnost nejen náboženské svobody a případné manipulace, by se dalo diskutovat a psát hodně dlouho. Česká televize taky po skončení filmu zařadila debatu, které se účastnila režisérka filmu Tereza Nvotová spolu s dalšími zainteresovanými osobnostmi. Hudební svět zastupoval Vladimír Franz. Právě on otevřel téma síly hudby, která provázela celý dokument (nehledě na vtipné zařazení slavného songu God is the DJ od Faithless k závěrečným titulkům).
Muzika, která se v dokumentu objevovala nejčastěji, nebyla valné kvality, co si budeme, přátelé, povídat. Kdybych chtěla být opravdu krutá, napíšu, že to bylo totálně katastrofální, i přes to, že někteří zpěváci v dokumentu docela pěkně intonovali. Vladimír Franz svůj poznatek o nízké kvalitě hudební složky dokumentárního filmu konfrontoval s názorem přítomného kněze, který oponoval, že co by tam jako Franz chtěl, nějaké chorály? Vždyť to přece nejde, to musí lidi chytnout a oslovit.
Tímhle se mává často, třeba při kritice kritiky pokleslých zábavných pořadů a podobně (že co by tak asi dotyčný kritik chtěl, vždyť masy si to žádají). Je to zajímavé a komplikované téma a myslím, že druhá část toho, nač chtěl Vladimír Franz upozornit, s tím poměrně úzce souvisí. Mluvil totiž o hudbě jako o nástroji, kterým lze lidmi manipulovat, dotlačit je tam, kam je třeba. Sama režisérka říkala, že při natáčení se jí často stávalo, že jí písně, vyslechnuté na setkáních, zněly v hlavě třeba několik dní. Není asi potřeba zdůrazňovat, že texty těchto písní jsou převážně o tom, že Ježíš tě má fakt hodně rád, případně že On je nejvíc.
Myslím, že kromě toho, že se tam nikomu do moc složitých hudebních veletočů nechce, je prostě „vůdcům" těchhle náboženských setkání jasné, že chytlavá muzika s těmi správnými texty lidi opravdu může manipulovat. A lidé se manipulovat nechají, písničku si zpívají, vrývá se jim do hlavy spolu s textem a tím se tak nějak přeskakuje fáze uvažování nad tím, jestli je daný text opravdu to, co si chci myslet. Jednoduché. A nebezpečné.
Není asi potřeba zdůrazňovat, že tenhle princip neplatí zdaleka jen u náboženských skupin a sekt, jak už jsem zmiňovala v úvodu. Nejen z toho důvodu nejsou prostě texty jedno, i když se to někdy hudebníci snaží tvrdit (třeba ti, kteří neumějí anglicky tak dobře, jak by potřebovali, tak tam třeba zpívají „ájem andrstůdly gůd for nou vééj", a pak říkají, že je to stejně fuk).
Nemusíme na to ale koukat jen z té špatné stránky: je to přece přesně ten důvod, proč si zazpívat koledu (ať už jste na tom s náboženstvím jakkoli). Je klidně možné nechat na sebe působit to, co je v některých písničkách ukryto víc než v jiných, totiž že se můžeme spolu radovat a mít se rádi, že se důvod najít dá, na Vánoce a nejen na ně. Že hudba je něco, co může lidi spojovat a způsobovat souznění. A jestli vám to tak nepřijde, tak radši nic nezpívejte, nebo se z toho stane prázdná náboženská manipulace. A že si je pěkně všechny pamatujeme, co? Třeba „...jala lid, v blahý klid". Přeju vám aspoň pro tento týden opravdový blahý klid, nejen v noci!
