MARQUET BLOGUJE: Hudební olympiáda
V každém sportu je to jasné: dlouhou dobu, měsíce, roky, probíhá trénink, během kterého se odehrávají různé závody, ale ten nejdůležitější je někde vpředu. Ten nejdůležitější, ke kterému to všechno směřuje, protože je to prostě Olymp. (Proto se to tak jmenuje, přeci). Sáhnout si na důkaz nadlidskosti, na medaili. Cítit se na chvíli jako bůh.
K tomu je potřeba pokořit několik různých dílčích překážek, a to i když zrovna neskáčete přes překážky. Samozřejmě, dokonale obdivuhodná věc: úskalí buď v podobě vlastního těla, nebo na trati, nebo v osobě soupeřů, kteří mají buď lepší dispozice, nebo lépe trénovali, nebo mají prostě více štěstí.
Když se tohle povede překonat a dostat se až na olympiádu, musí být člověk opravdu borec. Je to jasné. Zdolal jsi překážky, vytrval jsi, zasloužíš si být nejlepší. Nebo druhý. Nebo třetí nejlepší. Je to (víceméně) jasné, prostě to tak dopadlo, tak je to zapsáno do historie a tečka. Ale jak je to s muzikou? Co je vlastně taková olympiáda pro hudebníky?
Těžko říct, určitě existují lidé, kteří myslí, že by něco jako hudební olympiáda mělo být. To jsou ti, kteří věří hudební soutěžím a anketám, ale i oni snad musí uznat, že to nejde tak úplně srovnávat. Popularita není měřitelný výkon a odborná porota vybírající z umělců zas hodnotí příliš rozmanitá kritéria. I když je to taky zábava, dělat tyhle ankety, konec konců i sportovci si dělají ty svoje. To jsou ty pořady, jak to vždycky uvádí nějaký „vtipný" sporťák a zpívají tam všichni ti, kdo se ani na galavečer předávání Slavíka nedostanou, nebo nevím. Každopádně vítězství v těchhle soutěžích je tak trochu kočkopes, člověk nikdy neví, za co vlastně daný umělec vyhrál (stejně jako když se hlasuje pro sportovce roku: hokejista proti rychlobruslařce? Už to vidím. No, oba mají brusle, tak aspoň něco, ale stejně).
A to se ani nechci ze široka rozpisovat o různých podvodech, známostech, snahách protlačit někoho, kdo by mohl fakt zasáhnout tu správnou skupinu lidí, ochotných utrácet za CD nebo za lístky na koncerty. To je ve sportu stejné, takže tohle můžu s klidem vynechat. Dá se jen doufat, že dřív nebo později se veškeré podvody ukážou a vyjde najevo, kdo poctivě maká.
Poctivě makat se přece musí i v muzice. Asi to není úplně fér, že takovou euforii, jakou zažila Martina Sáblíková v neděli, zažije z muzikantů málokdo (aspoň z těch našich, jinak samozřejmě mít třikrát týdně před sebou vyprodaný stotisícový stadion, stejně jako měli třeba U2 v létě, to už je snad taková soukromá olympiáda). Je to prostě často dřina, která nebere konce, a pokud bere, tak spíš ty špatné, a to si málokdo uvědomuje.
Ale zas na druhou stranu: jen málo lidí v muzice vyloženě prohrává a i to, co někdo posoudí jako definitivní prohru, jiný může vidět jako dílčí nezdar. Každý koncert může být zážitek, neopakovatelný, se samými vítězi, i když nikdo není tím vyloženým. Může zůstat vzpomínka na celý život. A taky z toho tolik nebolí tělo, většinou.
Na závěr připomínám, že přirovnání k hrám a soupeření je v mém pojetí výhradně obrazné, jsem přesvědčená, že v muzice, stejně jako v některých dalších oblastech života (třeba v lásce), nikdo neprohrává, ale ani nevyhrává. Že to prostě nemá být soutěž, a pokud je, je něco hodně špatně. Jak o tom taky zpívám v jednom ze songů, co bude na naší nové desce: Nobody wins, my dear.
