Hudební událost jara: Roger Waters a jeho The Wall Live.
Koncert začal několik minut po osmé hodině a byl rozdělen přestávkou na dvě části, z nichž každá trvala okolo hodiny a půl. Do posledního místečka vyprodaná aréna se začala plnit už od půl sedmé a při začátku vystoupení byla skutečně našlapaná až po strop. Někteří nešťastníci se do haly ani nevešli a snažili se tento smutný fakt reklamovat u pořadatelů. Marně.
The Wall je kultovním uměleckým počinem skupiny Pink Floyd , ale z největší části je duchovním majetkem Rogera Waterse. Krom dvojalba vydaném v roce 1979 byla ještě tematika „Zdi" zfilmována o tři roky později. Téměř kompletní playlist alb i slavné motivy z filmu byly perfektně sladěny do jedné konceptuální show.
Hlavním prvkem na pódiu nebyl ani tak Waters se svou kapelou, ale obrovská bílá zeď táhnoucí se přes celou šířku arény (73 metrů). Zpočátku byla vystavěna pouze po stranách, ale během první části vystoupení ji technici dobudovali i přes střední část pódia a zakryli tak celou kapelu. Ke konci zbylo uprostřed jedenáct metrů vysoké zdi už jen okénko, skrz které Waters řekl „Good Bye" a vložil do něj poslední cihlu.
Druhá část koncertu byla odstartována skladbou Hey You, přičemž kapela hrála stále za zdí. Postupem času se před ni dostal jen Waters a vytvořil tak efekt známý právě z filmu The Wall, kde je osamocená a zoufalá bytost zabarikádována nekonečně dlouhou hradbou. Velmi vydařený byl moment, kdy se z ničeho nic na vrcholu zdi objevil doprovodný zpěvák Robbie Wyckoff a po chvíli vedle něj Dave Kilminster se skvělým sólem. Celá show nakonec vygraduje skladbou The Trial. Kulisa, která hraje bezpochyby hlavní roli celého koncertu se za sborového provolávání „Tear down the wall!" a ohromného burácení sesype k zemi. Člověk v té chvíli zažije takovou iluzi, že si skutečně připadá, jako by ho někdo právě osvobodil.
Po zvukové stránce neměl Watersův koncert chybu. Kapela fungovala naprosto skvěle. Velmi dobrý výkon podal už zmíněný doprovodný zpěvák Robbie Wyckoff a všichni tři kytaristé Dave Kilminster, G. E. Smith a Snowy White. Za zmínku stojí také Watersův syn a klávesista Harry Waters. U všech jmenovaných bylo znát, že The Wall perfektně „cítí" a dokážou vložit její náladu, atmosféru a dynamiku do hudebního projevu. Některé zvukové gradace byly už trochu na hraně a mírně řezaly do uší, ale nebylo to nic, co by nešlo snést. Skvěle navíc zapůsobil efekt prostorového zvuku, neboť reproduktory byly umístěny doslova v každém koutu arény. Zpočátku se i lidé lekavě otáčeli, aby se ujistili, že letadlo za nimi skutečně neprolétá.
Vizualizace fungovaly naprosto dokonale. Klip byl vždy sladěn s hudebním doprovodem a tyto dva prvky se nikde „netloukly". Projekce byla často zaměřena na velmi emotivní záběry zejména dětí postižených válkou. Slzy do mnoha očí nahnaly i ukázky vojáků, vracejících se zpět ke svým plačícím rodinám. V písni Mother se zpívá „Mother should I trust the government?" V tu chvíli se na pravé části zdi objevil nápis „No Fuckin Way!" a na levé vtipný český překlad „Ani Z Prdele!" Projekce byla aktualizovaná dnešní době, ale Watersovo hlavní názorové přesvědčení z ní nevyprchalo. Většina animací bojuje proti válce, útlaku, vzájemnému odcizení a průmyslovým megakorporacím (je mi trochu líto Shellu a Mercedesu, kteří to odnesli za všechny). V průběhu koncertu se objevily i obrovské loutky nechutného učitele, matky a ženy-kudlanky. Nad publikem ve skladbě In The Flesh proletělo letadlo, které následně nabouralo do části zdi.
Watersovo vystoupení bylo velkolepou přehlídkou až mrazivých efektů odehrávajících se za doprovodu legendární hudby. The Wall Live rozhodně potvrdilo své ambice stát se nezapomenutelnou tour, možná jednou z nejlepších, s jakou kdy kdo vyjel. Roger Waters je velký mistr. Sice je z většiny vizuálních prvků cítit jeho levicové smýšlení, ale o politice se tu nebavme. Zde jde hlavně o geniální umění.
