Ignite: Nemůže to být horší než v Japonsku
Jak se cítíš?
Skvěle. Právě jedeme turné po letních evropských festivalech, včera jsme hráli před čtyřiceti tisíci lidmi...
Byli jste v Německu?
Ano, v Lipsku. Hráli jsme s Motorhead a Social Distortion.
Ještě vás čeká hodně festivalů v Německu, Belgii a Holandsku. Ale co takhle sólo koncerty, chystáte samostatné turné?
To máme v plánu na listopad, je to zase hodně BENELUXu... Ale připravujeme teď akustické album, takže pak bude na programu akustické turné.
Akustické album, to zní opravdu zajímavě!
Bude to skvělý. Můžeme vlastně udělat něco, co hodně podobných kapel nemůže. Máme úžasného kytaristu, který se umí „přepnout" na tenhle odlišný styl hudby, a stejně tak ostatní členové to dokážou. Přemýšlím, že bych přibral i Walls Of Jerico, mají zpěvačku s úžasným hlasem.
Jak vás to celé napadlo?
Přemýšleli jsme, jak bysme mohli udělat zaběhnuté věci nově, jak natočit další desku... A přišli jsme na tohle.
Nebojíte se reakce fanoušků?
Ne. Hodně našich fandů jsou ženy... Takže chceme hrát hlavně pro ně, protože jsme vysledovali, že čím víc žen na náš koncert přijde, tím víc chlapů s sebou přivedou. (smích)
A nejsou žárliví?
(smích) Ne, to ne. Víš co, my jsme prostě jen muzikanti...
V Praze jste vystupovali dvakrát.
Hráli jsme u vás víckrát. Mohlo to být šest až sedmkrát. Ale všechno to byly opravdu hardcore koncerty, nešlo o žádné velké akce - vystupovali jsme v malých klubech. Byly tu jen dvě větší show a to jsou asi ty, které jsi zmiňovala.
Vypadá to, že máte rádi české publikum.
Zbožňujeme ho.
Asi tu máte velkou fanouškovskou základnu.
Nevím, to se uvidí večer. (smích) Ale co je na tomhle příjemné... Myslím, že dneska přijde spousta lidí, kteří nás nikdy neviděli... A to je pro mě hodně vzrušující. Obvykle hrajeme na koncertech, které hýří tričkama Ignite a dneska to vypadá jinak. Je tu jiné publikum, bez triček... což je skvělý. (smích)
Co očekáváte od českého publika, protože, jaks říkal, je hodně specifické.
Tohle je poslední den festivalu, že jo? Fanoušci budou podle mě hodně unavení, spíš budou posedávat a sledovat to v klídku. Protože podobně to vypadalo včera. Navíc děsně pařilo sluníčko... Ale publiku se naše show líbila, byly tam Ignite-trička, kam ses podívala. (smích) Lidi byli jen zmožení... (smích)
Jak se cítíš v takovéhle situaci - stojíš na pódiu, snažíš se ze sebe vydat to nejlepší a diváci bojují spíš sami se sebou?
Nemůže to být horší než v Japonsku. Hráli jsme v Tokiu a lidi jen stáli. Když jsme hráli, bylo prostě ticho! A já jsem si říkal - pane Bože, oni nás nenávidí. A pak v pauzách mezi písničkami se mohli zbláznit. Opravdu zvláštní. A pak jedeš do Anglie a tam lidi řvou po čas celého koncertu. Miluju hraní v Anglii.
Ještě mi prozraď, co zajímavého si pamatuješ z Prahy? Je tu něco, co tě zaujalo?
Porozhlédnu se tam zítra, protože mám volný den. Je tam klub, který se jmenuje Zoli, stejně jako já. Tam se musím stavit. Znáš ho?
Popravdě to slyším poprvé, je v centru?
Sám nevím, vezmeme si taxíka. (smích)
A co nějaké české památky?
Byl jsem v Praze třikrát, ale vždycky to byla spíš „dlouhá jízda". Takže zítra to bude poprvé, co se chci pořádně podívat i po městě.
Ve vašich textech se hodně opíráte do komunismu. Jaký je to pro tebe pocit hrát právě v Česku, vzhledem k minulosti...
Na ruce mám tetování, které mi to celé připomíná (pozn. red. na rameni má vytetovaný rok 1956 - Maďarské povstání, násilně potlačený konflikt lidu s komunistickým režimem) a vím, že i Češi bojovali proti komunismu - stejně jako moje rodné Maďarsko. Svět tomu vždycky jenom přihlížel, jak nás Rusové „rozbíjeli". Nejhorší věc na komunismu je, že tehdy Maďaři potápěli ostatní Maďary a stejné to bylo i v Česku. Víš, co tím myslím... To byla ta nejnechutnější skutečnost - občanská válka. Napsal jsem píseň Poverty For All, protože komunismus hodně ovlivnil i můj život, když jsem vyrůstal - žili jsme s rodinou v Maďarsku... Ty vzpomínky mám pořád v paměti...
A co říkáš současnému dění?
Nechápu to, komunismus vyvraždil stejný počet lidí - ne-li větší - jako nacismus, a z nějakého důvodu je dnes nacismus vybarvován jako největší zvěrstvo a komunismus? Ten se bere jako přirozená věc...
Tohle je u nás taky velké téma, hodně lidí se snaží o zákaz komunismu...
Mělo by to tak být, stejně jako je to u nacismu... V Maďarsku prostě jen vyměnili jednu uniformu za jinou, změnili tvář...
U nás ani to ne... Ale pojďme zpátky k vašemu koncertu, protože tohle je nevyčerpatelné téma... Co dneska zahrajete? Budou i nějaké kousky z vaší průlomové a asi nejúspěšnější desky A Place Called Home?
Popravdě si myslím, že naší zatím nejpopulárnější deskou je aktuální věc Our Darkest Days. Je to nejposlouchatelnější album, co jsme udělali. Ale odráží se tu i stav hudebního průmyslu, protože když vyšlo A Place Called Home, bylo tohle odvětví ještě silné. Když jsme vydali naší poslední desku, neprodalo se skoro nic, i když přivolala velkou pozornost médií a veřejnosti. Na jednom z našich největších festivalů jsme pak do publika řekli: Ti, kteří si koupili naše album, ať zvednou ruku. A přihlásilo se možná dvacet lidí... Všichni dneska desky jen stahují. Je to teď opravdu složité. Hlavně ti vydavatelství ani nedá peníze, abys natočila nové album... Protože je už předem jasný, že se nic neprodá...
A myslíš si, že vede nějaká cesta ven?
Ne, ne... (pobaveně) Zůstane tu jedna možná dvě obrovské nahrávací společnosti a to bude celé.
A jak to teda bude probíhat?
Hudba samozřejmě půjde dál, ale nikdo nebude vydělávat peníze, takže už to bude úplně jiný deal... Bude tu daleko víc koncertů a turné... Jinak to nevidím. Vem si, že pracujeme na desce dva roky a utratíme šedesát tisíc dolarů, abysme ji udělali... O týden později už je na netu, volně ke stažení... Mně to nevadí, jsem rád, že si to lidi poslechnou... Ale problém je v tom, že když vydavatelství vidí, že mu to nenese, vykašle se na marketing, videa a další věci...
Tak mi ještě jen ve stručnosti řekni, co tě teď čeká v dalších měsících.
Zůstávám teď měsíc v Maďarsku, ale mám s sebou akustickou kytaru, abych mohl dělat na nové desce... Nahrávky pak pošlu emailem klukům do Ameriky a oni na nich taky budou pracovat. Takže to bude taková maďarsko-americká šichta. (smích) Ale hrozně se na to těším. Máme tam housle, violoncello, cembalo... To miluju.
Kdo jsou Ignite?
Devbutovou desku Call On My Brothers vydali v roce 1995. V dalších letech následovala úspěšná alba Past Our Means a A Place Called Home. Od té doby vybrousili svůj melodický hard core k dokonalosti... Důkazem je zatím poslední a velmi vstřícně přijetá deska Our Darkest Days. Nutno podotknout, že v roce jejího vydání (2006) se na skok stavili i v Praze.
Fotogalerie: Iva Marešová
