Imodium: Samozřejmě, že kluci pláčou

Už od pondělí je na t-music ke stažení vaše nová deska Polarity. Proč jste se rozhodli jít  do konceptu  Zaplať, kolik chceš - nepřijde ti to jako risk?

Mám pocit, že dneska nemůžeš považovat za risk nic nebo za něj naopak můžeš považovat úplně všechno kolem vydání každé desky. Peníze se stejně nevrátí, proto jen volíme další možnou cestu, jak naši muziku přiblížit novým lidem. Pochopitelně člověk rád vyzkouší, nakolik si jeho fanoušci, ať už ti z dřívějších dob, nebo nově příchozí, jeho hudby cení. Jsme jedni z těch, co zastávají názor, že by se za muziku mělo platit... A lidé by měli vědět, že kapelu to stojí hromadu energie, času a pochopitelně peněz. Proto pokud se jich hudba dotýká, měli by ji ohodnotit.

Sledovali jste už „osudy" Fixy a Wohnoutů, kteří u nás pověsili desky před váma?

Sledovali jsme pečlivě, ostatně jako většina lidí. Každý to měl nastavené jinak, každý měl jiné náklady a nároky. Ty ale zůstávají „uvnitř kapel", proto mi nenáleží jakýkoliv komentář. Obě skupiny mají obrovskou fanouškovskou základnu a to se na „osudech" podle mého projevilo, myslím, že to bylo úspěšný.

Za jakou desku jsi ty osobně dal v životě nejvíc peněz?

Myslím, že to byl živák Nirvany. Někdy v roce 2002 na festivalu Rock for People u stánku s cédéčkama. Stála mě necelých 600 korun, peklo! (smích)

O divných nedělích, Imodiu "ze staré školy", imaginární Ellie i hostech pražského křtu ve 2. díle rozhovoru

Pojďme k aktuálnímu albu Polarity - kde vznikalo?

Kompletní základ vznikal v broumovském divadle! Celé jsme si ho dýl jak na týden pronajali a žili v něm. Má úžasnou atmosféru. Často se stává, že ve studiu je přetlak a ty potřebuješ utýct, aspoň na chvíli. V divadle se stačilo projít po pódiu nebo chvíli sedět v hledišti, ztlumit světla, být v naprostém tichu a pozorovat... Je to hotová magie. (smích) Na dotáčení a hlavně mixáž se šlo do studia Atlas, ve kterém jsme dělali i Stigmata. Něco se točilo v rádiu Rockzone, ve kterém pracuju, něco u mě doma.

Jsi jako u Stigmat výhradním autorem?

Ano, texty jsou moje práce, i když musím přiznat, že tentokrát to lezlo na svět fakt hodně těžce! Několik mých kamarádů mi muselo pomoct, byť třeba jen jedním slovíčkem, které jsem už v sobě nemohl najít. Na muzice jsme pracovali jako kolektiv víc než kdy před tím. Co se týče druhého disku, který bude k dostání pouze fyzicky, tam dělal část muziky náš kamarád Bréba. S ním spolupracujeme už od Akustiky, je to úžasnej klavírista a skladatel.

Kluci nepláčou - to si vážně myslíš? Nebo to mám brát jako ironii...?

Samozřejmě že kluci pláčou. (smích) Vím to velmi dobře. Tady jde spíš o obsah jako takový. Bavila mě představa dívky, která chce být klukem. Tedy bez jakýchkoliv operativních zákroků... (smích) A jedna z věcí, která by ji před ostatními kluky, mezi které už se dostala, prozradila, by byl pláč. Proto fráze: „Hlídej tvář, kluci nepláčou".

Exkluzivní report a galerie z bytového turné

aneb s Imodiem na trase Praha - Mladá Boleslav - Kněžmost

Zaujalo mě pojetí 2CD, které se váže už k názvu desky. Intimnější část byla čí nápad?

Jednou jsme takhle jeli s Kárlem v dodávce a on pustil jakýhosi chlapíka, co předělal třeba i pecky od Metalliky a celý to přearanžoval do jazzu nebo swingu. Napadlo mě, jak by bylo super někdy ve volným čase předělat pecky našich oblíbených kapel nebo kapel našich kamarádů jako třeba Cocotte Minute, Divokej Bill, Krucipusk, Fixa, Kurtizány, Wohnout, Kryštof... Vzdát jim vlastně i hold a vyjádřit, že si jejich muziky vážíme. Je to samozřejmě náročnej proces, a tak jsme si řekli, že předěláme nejdřív svoje písničky, minimálně tím nikoho nenaštveme. (smích) A samozřejmě pak k tomu hledáš další motivy, který to propojí a vznikne třeba i milej fór.

Tuším, jak jste se dostali k Honzovi Křížkovi - ale jak jste se dali do kupy s Michalem Hrůzou?

Především všichni tři hosté, tedy i Martin Zeller, jsou mí velmi blízcí přátelé! S Honzou mě spojilo rádio Rockzone, které rádi společně boříme... (smích) S Martinem se známe dlouho - už je to nějaká doba, kdy jsme se začali s našima kapelama potkávat nejen na podiu. A s Michalem, když pominu to, že to byly naše první větší koncerty právě třeba s Ready Kirken, jsme se potkali ve zvláštní moment, na který do smrti nezapomenu. Oba jsme prožívali nějakou osobní tragédii, prokecali jsme celou noc a každý to svoje trápení vysypal. Prostě na sebe narazili dva lidi, kteří v ten moment potřebovali s někým mluvit. Od té doby jsem rád za každý moment, který můžu s Michalem strávit. Zvláštním způsobem mě vždycky uklidní a zpomalí mě. Po každém setkání s ním se dlouho usmívám, ať už ve tváři nebo uvnitř. V duši mám klid. Proto jsem rád, že mám na desce lidi, se kterými rád trávím čas, kterým naslouchám, radím a bavím se s nimi.

Imodium na t-music: Zaplať kolik chceš