Iron Maiden dobyli poslední hranici
I když člověk není zrovna příznivcem kovových žánrů, monolit Iron Maiden ignorovat nemůže. Nechce se tomu věřit, ale někdejší průkopníci tzv. nové vlny britského heavy metalu už jsou na scéně 35 let (byť z původní sestavy zbyl jen tahoun Steve Harris) a stále mají energii na rozdávání. Navíc neztratili smysl pro humor a dar nebrat sami sebe příliš vážně. Z jejich hudebních románů s historickou, sci-fi a fantasy tematikou dýchá nadsázka a chuť bavit se, nikoliv hra na „velké umění". Přitom, co se týče muzikantského umu, s virtuózy si nezadají.
Ne, že by zrovna tohle vypovídalo o kvalitě, ale deska The Final Frontier vystřelila den po vydání na první příčku britského albového žebříčku a další národní hitparády padají. S dvaadvaceti tisíci prodanými kopiemi hravě sestřelila Eminema, který potřeboval týden na prodání „pouhých" sedmi tisíc kopií.
Na novém albu asi nepřekvapí epický rozměr skladeb, podobně výpravné kompozice předkládala kapela vždy. Jenže většinou ne v takovém množství na jednom kotoučku. The Final Frontier obsahuje téměř samé rozmáchlé, výpravné příběhy s propracovaným aranžmá, celistvá dílka sestávající z několika vnořených „písní" se stopážemi kolem osmi až jedenácti minut. Deset kompozic zabere 77 minut, skoro plnou kapacitu CD disku.
Nudit se ovšem nebudete. Iron Maiden dobře vědí, jak gradovat napětí, jak kombinovat výpravné pasáže a zvukomalbu s nosnými, hymnickými refrény. Názorný příklad představuje třeba závěrečné dílko When the Wild Wind Blows. Krátký, tichý, líbivý úvod „na renesanční notečku", pak rozvinutí stejné melodie v hlučnějším provedení, změna rytmu skokem, vpád kytarového sóla, které nenudí samoúčelností, ale vytvářením zvukových obrazů slouží textu, dále znervózňující, dramatické staccato, nová, záměrně „těžkopádná" verze v hutném, volnějším tempu, nový chytlavý refrén, další série vypjatých sól, další změna rytmu skokem, návrat k úvodnímu „renesančnímu" kolečku, uvolnění, dohra. Méně nápadití skladatelé by z téhle jediné skladby nasekali celé album.
Ovšem i nejkratší píseň desky, jen čtyři a půlminutový The Alchemist, se chlubí pečlivě ošetřenou strukturou. Nelze si nevzpomenout na zálibu pana Harrise i dalších členů kapely v progresivním rocku a „klasice".
Žánrově se Iron Maiden samozřejmě drží svého kopyta, to však neznamená, že se uzavírají drobným inovacím. Hned v úvodu první skladby Satellite 15... The Final Frontier se rozezní modulovaný basový riff a studiovými „zpožďovacími" efekty (hal, delay) rozdrobené bicí, což působí, jakoby metalisté nalezli zvukovou inspiraci u dubových experimentátorů a klubových elektroniků. Vzhledem k soundu předchozích alb malé překvápko. A proč ne? Náladu dalekého vesmíru to navodí bezvadně.
Zde leží ona poslední hranice a muzikanti zaujímají hrdinské pózy přímo na čáře. Zakladatel kapely a hlavní autor repertoáru Harris se nechal nedávno slyšet, že podle jeho představ by Iron Maiden mohli vydat za svůj „život" patnáct studiových alb. Deska The Final Frontier nese řadovou číslici XV. O jejím symbolickém názvu nemluvě. Opravdu došli Iron Maiden na konec cesty?
No, možná tomu nemusíme věřit. Před pár lety také „Mejdni" vyhlašovali poslední turné - a od té doby už párkrát obkroužili Zeměkouli. Ale i kdyby se Poslední hranice stala skutečně posledním počinem skupiny, nezbývá než konstatovat starou pravdu, že je lepší skončit v nejlepším. V plné síle zatnout a nevyšeptávat. Iron Maiden by se to tímhle albem podařilo.
