Jak chutná sobotní ráno s Hot Chip?

Je to skoro jako příběh dvou jiných lidí. Když je vám dvacet, celý týden vás zajímá, do jakého klubu v pátek večer zajdete, s kým se tam potkáte, co si vezmete na sebe. A když už těch pět dní předtím tak tvrdě pracujete, chcete si to prostě pořádně užít. Domů pak přicházíte na ránem a sobota kvůli houpajícímu se žaludku a tlaku v hlavě za moc nestojí.

Když je vám třicet, většinou už pro vás pátek není takovou modlou, spíš si jdete sednout s pár kamarády do baru a domů se vracíte krátce po půlnoci. Ne, že byste až do rána nevydrželi, jen se vám při představě celodenní sobotní kocoviny kroutí i malíčky na nohou.

A navíc – o páteční noci se dá dělat spousta jiných zajímavějších věcí než až do svítání sedět v hlučném zakouřeném pajzlu, no ne?

Nějak takhle vypadá příběh, který se u Londýňanů Hot Chip odehrál od jejich předcházející desky Made In The Dark do současné třetí řadovky One Life Stand. Zatímco na Made In The Dark dávala tahle pětka pořádně zabrat hlavně vašim nohám (a nutno říct, že velmi vybraně a kvalifikovaně), teď míří o dost výš, romantici a patetici by to nazvali srdcem, pragmatici se jistě spokojí s hlavou či mozkem.

Ano, ač Hot Chip ještě před dvěma lety do světa křičeli, že jsou Ready For The Floor, teď to spíš vypadá, že už na tom parketu svoji milou našli, a spíš než s kým si v pátek večer dají piluli a red bull s vodkou, řeší, jak nejlíp vybalancovat život s tím iracionálním lidským druhem, ženou. A i když vlastně ani teď není život pouze růžovou prvomájovým Petřínem, k naprostým životním tragédiím několikrát do měsíce už naštěstí taky nedochází.

One Life Stand je mnohem kompaktnější album, než se kdy Hot Chip povedlo vytvořit, protože zatímco dřív jste si z desek vybrali zhruba pět skladeb, které jste milovali, a zbytek pak už vlastně ani neposlouchali, novinka vás bude bavit od začátku až do konce. Jasně, trochu slabší momenty se najdou i tady, ale rozhodně tolik nebijí do uší jako dřív. Anebo je po čase přijmete stejně jako ostatní pecky, které vás chytí na první poslech.


Trochu ve stylu Made In The Dark, i když s poněkud temnější strunou, je nakažlivá klubovka I Feel Better, která zrovna rotuje coby singl v evropském éteru. Na pozadí trancových syntezátorů, které jsou místy hodně na hraně kýče, vám tu Hot Chip odvyprávějí kouzelné milostné vyznání - Heaven is nowhere/Just look to the stars/There is a daylight/It's yours for embracing/Everything is nothing/And nothing is ours…

Hned po ní následuje klasická synth-popová Brothers, která zní, jako by vypadla z pera Mobymu (a ne, utahaná rozhodně není), začátek Thieves In The Night by vám zase mohl připomenout Air, nakonec se z ní ale vyklube další našlapaná klubovka a roztančí vás stejně jako We Have Love.


Výrazem „roztančí“ ale není myšlena dřívější tak silná deviza Hot Chip, totiž že vás jejich skladby zkrátka donutily k téměř nekontrolovatelným pohybům. S One Life Stand si budete spíš jen poklepávat do rytmu, případně se lehce pohupovat.

A ne, na škodu věci to není. Je v tom mnohem víc upřímnosti, což je naopak hodně příjemné. Skvělé jsou i něžné skladby jako Alley Cats nebo Slush, noví Hot Chip jsou totiž skvělí od začátku do konce. Londýňani Alexis Taylor a Joe Goddart tentokrát odvedli velmi dobrou práci, která vám nejen zkrátí tohle hnusné deštivé počasí, ale i prodlouží období plné slunečních paprsků, kterého už se všichni nemůžeme dočkat.