Jak si Enrique Iglesias představuje euforii?
Enrique Iglesias dosud dělil svoji diskografii na španělsky a anglicky zpívané desky. A alespoň alba určená pro latinský trh nepostrádala špetku jižanského temperamentu či jakž-takž důvěryhodné středomořské sladkobolnosti. Tentokrát se rozhodl oslovit oba trhy zároveň a vytvořil desku dvojjazyčnou. Akorát, že i španělskou část písní přizpůsobil bezkrevné pseudo-eleganci západního mainstreamu. Zbylá Iglesiasova osobitost si vzala dovolenou a jela k moři, na Euphorii ji nehledejte.
Mimořádnému lesku alba měla pomoci účast hned několika „věhlasných" hostů. Úvodní písni I Like It, tupé diskotéce připomínající to horší z 80. let, třeba „vypomohl" Pitbull. Máte pocit, jako by se skladba brodila zvukovými umělohmotnými odpadky. Stejnou dusavou archaickou chemií děsí i skladba Dirty Dancer, které spolu s Iglesiasem podráží nohy Usher.
Trochu se zablýskne v One Day At A Time. Navzdory protivné úvodní klávesové vyhrávce se píseň s přizvukujícím Akonem rozhoupe v rytmu reggae. Chvíli se dokonce zdá, že oba protagonisté zpívají, jakoby o něco šlo. Jenže reggae musí mít groove a hlavně duši. One Day At A Time vynikne na desce jen a jen proto, že má tak slabé sousedy.
Španělská část nahrávky přece jen dýchá o něco víc. Díky teplejšímu, na klasické akustické nástroje více spoléhajícímu zvuku i zpěvu tolik nepomršenému studiovými efekty. Latinskoamerické publikum zkrátka rytmicky „rovnou" (rozuměj nudnou) hudbu gringos moc nebaští. Jenže stejně platí, co již bylo napsáno. I ve španělském repertoáru se uhlazovalo ad absurdum.
Po komerční stránce pochopitelně Iglesiasovi všechny sázky na jistotu vyšly. První příčky hitparád ve Španělsku a Mexiku jsou málem automatické, podlehly i severoamerické „latin" žebříčky. Což o kvalitě a vkusu samozřejmě nevypovídá, spíš o skvělém marketingu a mediální tlačence, která s podbízivým materiálem dokáže divy. Žel, Iglesiasovy singly nás v každé restauraci s puštěným rádiem zřejmě nepřestanou hned tak bombardovat.
Kdepak euforie, tu může pociťovat snad jen Iglesias a jeho label při pohledu na bankovní účty. Nic ve zlém, stav nadšeného vytržení tahle neobjevná, nejiskřící nahrávka vzbudí jen u hodně skromného posluchačského konzumenta. Jenže ono je album tak uhlazené a vykalkulované, že snad člověka ani nenaštve. Spíš uspí. Proti gustu žádný dišputát, ale snad by bylo lepší přejmenovat desku na Lethargia.
