James Cole: Pruhovaní růžoví sloni mají třpytivě modré oči

Zatímco předchozí alba na kterých měl James Cole podíl, Orikoule či Kapitán Láska, měla jasně uchopitelnou formu, Halucinace z třetího patra ji stejnou měrou postrádají. Zde se totiž jednotlivé podoby a hudební polohy transformují ve stylu, za který by se nemusel stydět ani mistr Dada, Tristan Tzara.

Koule vyhalucinoval něco, co se zcela vymyká současné české scéně, a je těžké určit, jestli je to ještě normální a přijatelné. Ve své podstatě je to jediné hiphopové album, při jehož poslechu jsem upadal opakovaně do depresí a poslouchal ho nerad. Přesto si nemyslím, že by tato deska byla veskrze špatná. Jednoduše je tak nonkomformní až dekadentní, že ji běžnými měřítky nelze uchopit.

Obcesivně agresivní texty zředěné látkami nejistého složení a původu viz. Supermatro, fluktující od fekálního humoru ve skladbě Milá přívětivá píseň o sraní, až k technologickému sci-fi fetišismu tracků Astronaut Koulien či Vzpoura strojů.

Jedinými normálními kousky této ambiciózní kompilace hnusu, zevlu, sraní, drog, děvek a vyloženě luxusních podkresů, je pilotní singl Já chci jít dál a na šestce si hrající Jsem hráč. Ta je jakousi alternativní slow-motion verzí Tafrobovy skladby Gamer, alespoň co se týče obsahové souvislosti. Ta Coleova je však i přes pomalejší flow mnohem pestřejší, především díky několika hudebním polohám, kdy refrén "Jsem hráč bejby, co vraždí virtuální lidi", je zřejmě nejpozitivněji okamžikem působícím na lidskou psychiku, který se nachází na celé desce. Toto prostě není album. Toto jsou Halucinace z třetího patra...