Z ošklivého kačátka popovou princeznou

Když se stala Jordin Sparks v roce 2007 vítězkou šestého pokračování pěvecké soutěže American Idol (zámořská obdoba Česko hledá Superstar), bylo jí sedmnáct. Talent, s nímž se poprala se všemi nástrahami, byl jistě obdivuhodný. Jak však později připomenulo mnoho komentářů, kdyby šlo skutečně pouze o kvalitu pěveckého projevu, bylo by spravedlivější vítězství Melindy Doolittle, jež se nakonec musela spokojit se stříbrem. Jenže lidé mají rádi velké příběhy a ten nemohla už hotová zpěvačka Doolittle nabídnout. Byla příliš dokonalá a vlastně ani nemusela moc bojovat.

Celé to připomíná příběh českého X Factoru, respektive jeho dvou finalistů. Zatímco Ondřej Ruml prakticky v každém kole exceloval a udivoval i odvážným výběrem repertoáru, Jiří Zonyga se stal miláčkem davů jako pěvecky ještě trochu neotesaný, ale zato sympaticky civilní chlápek odvedle - a rocker, což na Čechy platí. Tady ale americko-česká paralela končí. Zonyga svým příšerným debutem slibuje, že mu ještě Kus cesty zbývá. Jeho další hudební cestování si už přejí jen nejotrlejší milovníci českého rádiového éteru. Takový titul by se hodil spíše pro Jordin Sparks, jejíž vstup do hudebního byznysu dal dost důvodů, proč se těšit na chystanou albovou dvojku.

Jordin na svém eponymním debutu zpívá podle hodně opatrných not. Nechce si rozzlobit starší posluchače, ale hlavní jsou pro ni teenageři. Zaškatulkovat album pouze jako r&r je jistě chyba. Třeba v postupně vygradované Now You Tell Me předkládá rockovou baladu, kterou si zopakuje ještě v Permanent Monday a This Is My Now. Pouze tyto tři skladby se trochu odklánějí od syntetického zvuku o nějž se postaral tým zkušených popových hitmakerů. Jordin Sparks zní současně, nadčasové kvality však nečekat!

První tři singly hezky poskládala na začátek. Číslo jedna Tatoo zaměstnal norskou producentsko dvojici Stargate (Rihanna, Beyoncé, Lionel Richie). Pod láskyplnou zpověď Jordin zvolili pánové folkový podklad, který obalili elektronikou a jemným tanečním beatem. Stejně zručným a trochu rutinérským způsobem si poradil Robbie Nevil (spoluautor Muzikálu ze střední) s veselou One Step At A Time. Jordin si ji vyloženě užívá a refrén okouzlí vrstvením hlasů ve stylu Michaela Jacksona. Největšího ohlasu se v Česku dostalo duetu se zlobivým hochem Chrisem Brownem. No Air má všechny parametry univerzálního hitu. Je stylově nevyhraněný, romantický i vášnivý a mezi oběma to alespoň na pěvecké úrovni jiskří. Slova písničky dávají po kauze s Brownovým napadením jeho přítelkyně Rihanny nový rozměr. Když Jordin zpívá, že nemá vzduch, člověk se až bojí, jestli jí Brown ve studiu neškrtil. Ale dost vtipů, protože těm nedává Jordin v textech moc šancí.

Třeba Shy Boy míří do klubu a taneční beat by v klidu mohl skončit na aktuální desce Britney Spears, jenže Jordin jde mladým příkladem. Místo sexu zpívá o tom, jak si z těch všech týpků, co se kolem ní na party točí, vybere toho stydlivého v rohu. Jordin je hodnou holkou popu, která prohlásila, že ji o poctivost připraví až její nastávající. V době, kdy se většina zpěvaček prodává v klipech přes tělo, je to vlastně celkem osvěžující. Jenže bohužel usedlost se dostala i do písniček, které jakoby se bály nápadů. Deska svou třičtvrtěhodinovou délku neobhájí. Třeba kousky See My Side a Next To You jsou vyloženě do počtu.

Na to, jak rychle musela Jordin Sparks přijít se svým debutem na trh, obstála statečně. Nepustila se do žádných experimentů a proto ani nemohla zakopnout. Bezchybnému hlasu sice chybí ten bonus, který se získává až s věkem, ale i kdyby pokročila na chystané albové dvojce jen o pár krůčků, pořád to bude nadprůměrný pop. Její někdejší konkurentka Melinda Doolittle sice vydala o řád lepší desku, ale mějme s Jordin trpělivost.