JOSHUA BLOGUJE: Před bednou se dá tak vyhrávat!
Už to sice z mé strany není tak přehnaná poblázněnost, jako v dětství, ale stejně rád fandím. Vždycky si totiž vzpomenu na svoje aktivní sportovní léta a najednou mi běhá mráz po zádech, protože si dobře uvědomuju, jak je to skvělej pocit když se dostaneš za anaerobní práh. Když síly docházejí, ale tvoje tělo má za sebou vlastně tolik tréninku, že právě v tuhle chvíli začíná pracovat naplno.
Občas se mi stává, že i utrousím nějakou tu slzičku. Nebrečím u filmů, snažím se nebrečet, když mě něco bolí. Nebrečím jako pořádnej chlap, ale jakmile cítím dobrej mezičas, vítěz dojíždí do cíle nebo minutu před koncem čtvrtfinále hokejového turnaje Eliáš dává po krásné přihrávce Kaberleho vyrovnávací gól a zase je o co hrát, jsem prostě naměkko. Není lehký si to přiznat, ale tohle mě vždy spolehlivě dostane!
No a pak žeru některý komentátory. Z vlastní zkušenosti si dokážu představit, jak je to těžký. Nejen udržet divákovu pozornost, ale hlavně ho vést za společným cílem. Za tím krásným společným zážitkem, za sportovní nirvánou. Ty kluci a holky vás prostě musí donutit si myslet, že stojíte přímo vedle Bauera po dojezdu zlaté klasické patnáctky a radujete se s ním. Musíte mít pocit, že z Jardou Jágrem držíte nad hlavou pohár pro olympijské vítěze a Růža vám děkuje za předvedenej výkon. Ještě když jsem bydlel v Plzni, měl jsem takzvanýho kouče. Prostě starý křeslo po babičce, do kterýho si sednete a objevíte se přímo na startu obřáku. Nosilo štěstí. V tý době se českejm sportovcům docela dařilo.
Letos už jedno zlato máme. Ta Sáblíková jezdí jak namydlenej blesk. Ostaní jsou tam do počtu. A to i přesto, že všichni mají neuvěřitelný zázemí a vona jezdí na rybníku. Hehe. Jinak se těším na hokej. Až budu vstávat v 5 ráno a uslyším z vedlejšího bytu křik až to tam někdo od nás pošle. Tyhle masový akce prostě tak nějak ztmelujou lid. A to je fajn...
