JOSHUA BLOGUJE : Sůl a svíčky!
Tohle vše jsem letos také absolvoval... a kupodivu přežil. Ale neobešlo se to bez zdravotní újmy, kterou nepřičítám právě výše zmiňovaným neplechám všeho druhu, ale takzvanému syndromu vyrestartování.
Každý potřebuje občas vypnout a moje hodiny tikají s železnou pravidelností tak do 27. prosince. Pak tělo nepodmíněně cítí, že něco starého končí a něco možná začne a ve dnech odpočinku jeho imunita přirozeně otupuje. Jde to v ruku v ruce s psychikou. Je to nějaký neidentifikovatelný psychosomatický pochod, který si už nedokážu ani desugerovat a i kdybych se ho snažil přejít nebo snad přeběhnout, nemám šanci. Jen ho s lehkým úsměvem prostě spláchnu někam na druhou kolej a snažím se, aby netrval tak dlouho. Po tomhle restartu se pravidelně cítím lépe, ale, jak jsem si potvrdil s několika známými, s blížící se třícítkou restart tohoto druhu už ani moc nefunguje. Ale já říkám, že především nesmíme věřit všemu. Bude líp:) To hlavní, co s pesimistama na Nový rok sdílím, je takový ten pocit prázdnoty. Jednoduše shrnuto a podtrženo - Tabula Rasa 2010. Oškrabaná a uhlazená vosková psací tabulka, nepopsaný list. U těhle pojmů jsem si vzpomněl na svoji maturitu z Filozofie, Kanta a jeho Kritiku čistého rozumu. Je to divnej a možná až pokryteckej nesmysl, ale 1. 1. se vždycky cejtím trochu jako ve snu. V takovým tom, kdy se náhle a nesmyslně objevíte střihem na plovárně a zjistíte, že na sobě nemáte ani lotosový květ.
Ale dost s polemikou novoročních teorií, které jsou odrazem mého naprosto individuálního pohledu na svět. Můj dnešní blog se jmenuje sůl a svíčky. Sůl jako sůl nad zlato a svíčky, jakože svíčky na vánoční stromek. Tohle jsou pro mě dva reprezentanti konce minulého roku. Soli bylo všude habaděj, takže pohádka od Boženky Němců nemá, jakmile napadne sníh, svoje opodstatnění. Ale svíček naopak. Ale zpět k soli. Zamyslel jsem se, jaký by byl svět bez soli. V souboji sladké versus suché by sice stále vítězilo suché, ale v kauze sladké versus slané by sladké němělo svého protivníka. Asi bych taky nevyjel autem až domů, ale zase na druhou stranu by mi sůl nevyžírala ránu, kterou moje kára utrpěla po neopatrném manévru nějakého Niki Laudy na nějakém z pražských parkovišť. Taky by třeba děti, které se klouzají na bobech a saních na směšných sídlištních kopečcích, nepapaly slaný sníh, když mají žízeň. A sníh, ta romantická peřina by vydržela mnohem déle.
No a k těm svíčkám. Jsem od dětství zvyklej, že pojem svíčka, znamená knot, včelí vosk, parafín, stearin nebo jakejkoli jinej tuk, třeba rybí nebo velrybí:) No a že ta krásná svíčka, která ještě mimojiné hřeje, prostě kape a občas něco zničí a nebo ten horkej vosk třeba něco spálí. To jsem si myslel, i když jsem letos před svátkama sháněl svíčky na vánoční ministromek. Ale šeredně jsem se spletl. Po několika slušných otázkách, někdy až instruktážního charakteru, jsem se dozvěděl, že když chce člověk svíčky na stromek, musí koupit nějakej elektrickej nesmyl s žárovkama a dokonce, že je to ještě asi nějak hnusně barevný. Fuj.
Měl jsem pocit, že už snad nikdo neví, co je to svíčka. Hned jsem si představil, jak třeba patnáctiletá dejme tomu Tereza slaví s rodinou a copatejma kamarádkama stejnýho věku narozeniny a z dortu koukají tyhle elektrický svíčky. Matka ten dort prostě celej strčí do zásuvky a když se bude ta chudák malá Tereza snažit sfouknout tyhle fiktivní bazmeky a něco si přát, akorát bude mít celej život nízký sebevědomí, že na to její dech nestačí:) Tak jsem běhal asi 30 minut po snad největším gigamarketu v ČR a pak jsem to vzdal. Po cestě domů jsem míjel malinkej krámek, kde bylo napsáno domácí potřeby a nevím co ještě. Tak jsem to zkusil a vběhnul do něj. U kasy seděla starší paní s krásnou zástěrou a hlubokejma vráskama. Přeletěl jsem očima malou prodejnu a bylo mi jasné, že to je to pravé místo. Tolik druhů, barev a tvarů. Byl jsem jako v ráji. Tak jsem si nakoupil i na horší časy, kdyby se třeba přestaly vyrábět. Dneska to bylo ale infantilní, že jo?:)
