JUGI z UDG BLOGUJE: Jugi v práci
Moje historicky první brigáda byla na stavbě v Hradci Králové... Bylo to krutý. Tři neděle v kuse jsme s kámošem Tomášem vstávali o půl pátý ráno a v půl šestý byli nastoupeni před mistrem. Jako zobáci jsme samozřejmě vždy vyfásli tu nejlibovější práci :)... Do pěti do odpoledne (s dvacetiminutovou pauzou na svačinu) jsme pak házeli lopatama nebo kopali krumpáčem. Po práci zašli do hospody, dali šest piv a v devět spali jako zabití.
Jeden den jsme něco slavili a večírek se nám protáhl do 5 do rána. Šli jsme tedy rovnou na stavbu. Mistrovi bylo okamžitě vše jasné. Pousmál se a povídá: „Dnes mám pro vás studentíci speciálně důležité poslání“. Dostali jsme sbíječky a měli za úkol rozbít kus asfaltového chodníku. Bylo to strašný. Hlavně poté, co z těla odešel zbytek alkoholu. Tancovali jsme okolo destruktivních mašin a vynakládali maximální úsilí, aby se role neobrátila a sbíječky nesbíjely námi. Okolo nás chodili ostatní dělníci, potutelně se usmívali a zlomyslně šklebili. Když po třech hodinách umorné dřiny přijelo JCB (bagr) a dvěma pohyby obrovského ramene udělalo práci za nás, pochopoli jsme, že naše dopolední směna měla především výchovný záměr:)
O něco lepší brigádu jsem si našel v Praze. Prodával jsem na židovském hřitově obrázky staré Prahy. Když bylo venku teplo, byla to paráda. Četl jsem si nebo se učil do školy. Totální masakr však přišel v zimě. Když stojíte osm hodin venku v mínus deseti, nepomůže vám vůbec nic. Ani čepice ani rukavice a ani stará péřovka po tátovi, na kterou jsem dost sázel:)
Naštěstí mě z této práce vyhodili:) Jednou mě na žiďáku vyzvedl Tomáš a rozhodli jsem se zajít na večeři na Baráčnickou rychtu na žebírka. Rovnou jsme si je objednali a k tomu pivo třináctku. Než nám jídlo donesli, loupli jsme tři, pak dvě k jídlu a ještě po jídle:) Nakonec jsme zjistili, že žebírka stojí dvě kila, pivo třicet a že nemáme na útratu. Tomáš vymyslel, že zdrhnem bez placení a já samozřejmě souhlasil:) Dávali jsme dohromady plán. Mezitím slyším Tomáše jak říká: „Pane vrchní můžete nám zabalit s sebou zbytek těch žebírek“. Hned co nám je milí vrchní přinesl úhledně zabalené, vyrazili jsme. Letěli překotně z kopce na Malostranské náměstí a já cítil, jak mi v natřásajícím se batohu křupe jeden skleněný obrázek za druhým. Na koleji jsem, dojídajíc ukradený pokrm, odhadl ztráty na téměř polovinu skladu a druhý den jsem nedobrovolně složil funkci:)
Pak jsem se práci nějaký čas úspěšně vyhýbal až do té doby, než jsem nastoupil jako učitel na církevní školu:), ale o tom někdy příště.
