Karmageddon dle Sunshine: Prosluněná melancholie
Dobře vystihuje náladu desky Karmageddon třeba text NFNY, ve kterém si Kay ještě vylepšil punkový slogan No Future. „Osud je levná děvka" a není nejen žádná budoucnost, ale ani žádná minulost. Snad jen bezbřehá prázdnota přítomného promarněného času. Zároveň však oné plačtivosti a bezvýchodnosti není příliš. Postava písně ví, že se „musí vrátit zpátky na místo, kam patří", pak bude možná všechno zase v pořádku. Jenže krok zpět je někdy paradoxně tím nejtěžším životním rozhodnutím.
Stáhněte si Karmageddon
K vystopování zvukového ideálu desky může posloužit přirovnání, byť zajisté zjednodušující: Ne že by Sunshine pustě kopírovali, ale v těkání kytar, figurách baskytary i linkách zpěvu často jakoby zaznívala inspirace vrcholných nahrávek The Cure z 80. let. Zvláště patrné je to například hned v úvodní skladbě Today (Is Not The Day). Nebo ve zechovaných riffech a cinkavých vyhrávkách písně The Echoes.
Zrovna tak dobře můžeme vystopovat i kytarové čeření a vypravěčství starých U2 (slyš Seven Sins, Seven Signs), ale opakuji, jde jen o povrchní přirovnání. Karmageddon zkrátka příliš neprozrazuje hardcoreová východiska Sunshine, jako spíš náladotvorné rockové písničkářství příbuzné výše zmíněným „nápadným" příkladům.
Až na jednu výjimku (viz We Carry A Third World Briefcase) působí Karmageddon jako vzácně vyrovnaná deska. Žádné vyložené „hitovky" (které se také nejdříve oposlouchají) a také žádná vata. K tomu, že je lepší desku vnímat jako „jednotku" a nikoliv kolekci písní, přispívá i po technické stránce zdařilá, zvukově vyrovnaná nahrávka. Sound, vytvořený za přispění producenta Dušana Neuwertha nebo berlínského zvukaře Phila Freeborna a smíchaný Berndem Burgdorfem v Los Angeles, působí čitelně, vyváženě, jednotně, bez rušivých výkyvů.
Z celkové „pohodově-melancholické" nálady desky se vymyká akorát už zmíněná závěrečná, řádně přitvrzená a punkově výbušná píseň We Carry A Third World Briefcase. Žánrový „shift" vysvětluje už přítomnost hostujícího Justina Pearsona, zakládajícího člena, zpěváka a basisty grind/math-coreových experimentátorů The Locust z Kalifornie. Tím, že je skladba vhodně zařazena na konci desky, neruší celkové vyznění. Naopak - stará se o katarzi.
Přečtěte si - Sunshine: Někdy to zkusíme i šajtlí (rozhovor)
Albem Karmageddon Sunshine znovu dokázali známý fakt, že na české scéně představují jednu z mála rockových kapel skutečně nadnárodní „klubové" úrovně. A dokázali i fakt očekávaný méně: Sluší jim i ono zjemnění a nostalgické zesmutnění.
„Karmická" bitva dobra se zlem podle Sunshine skončila nerozhodně, rozumným vnitřním kompromisem, jak tomu často bývá i ve skutečném životě. A nerozhodně rovná se bez osudného konce, s nadějí pro další věk. Ta trocha patosu v závěru recenze prošla autocenzurou pisatele recenze naschvál. Protože i umírněný patos je silnou zbraní téhle v našich luzích a hájích věru nadprůměrné desky.
