Katka Knechtová nejen o nahrávání s depešákem Christianem Eignerem

Tradiční otázka na úvod - jak se máš?

Mám se dobře. Teď je pro mě takové příjemné období, všechno si užívám a nemůžu si stěžovat.

Právě vydáváš bestofku, jsou na ní písničky z období třinácti let. Cítíš čas rekapitulovat?

Tuším, kam míříš... Popravdě to vůbec nebyl můj nápad. Opravdu se necítím na nějakou rekapitulaci a best of. Mám pocit, že tenhle čas má přijít, až když máš „prsa na břiše" a jsi v důchodovém věku, do bookletu si dáš stručný životopis a fotky z dětství. Všechno už je to strašně dávno a je to takové ošumělé. Šlo o návrh vydavatelství - kývla jsem na něj s tím, abychom výběr udělali jako takový památník. Někteří lidé už nevědí, že jsem zpívala v nějaké kapele IMT Smile. Zásadní byla až Peha... Každopádně na desce najdeš spoustu béčkových singlů, které si můžou pamatovat opravdu jen velcí fanoušci Pehy. Moje nejoblíbenější album z téhle éry bylo Krajinou, právě na něm jsou písně, které vystihují období, náladu kapely a mě v tom čase. Přestože jsou pro lidi těžší a neujaly se tolik, pro mě jsou duší kapely.

Asi i proto vyšla dvojdeska - vydavatel by si s těmihle songy moc nedělal hlavu...

Rozhodně... Já jsem ale chtěla, aby tam byly.

Výběr písniček ale nebyl jen na tobě...

Některé volil vydavatel - samozřejmě chtěl, aby tam byly věci, které se líbí lidem. Takže pokud na desce najdeš něco, co ti nic neřekne, můžeš si být jistá, že je to moje práce. (smích)

Nedávno jsi vystoupila v rámci benefičního večera Světlo pro Světlušku. S Anetou Langerovou jsi se seznámila v rámci turné Radost byť s Vami ?

Ano. Tam jsem ji zaregistrovala a sledovala ji, protože pro mě byla asi jediná zajímavá zpěvačka v Čechách. Měly jsme možnost blíž se poznat. Po turné mě oslovila, jestli bych nepodpořila její projekt, což jsem samozřejmě přijala všemi deseti.

Co mě dostalo je tvoje spolupráce s Christianem Eignerem. Jak ses k němu dostala?

(bubeník Depeche Mode, se kterým Katarína nahrála nový song)

Víš, u mě je to tak: Myslím si, že všechno má svůj čas. Je to ochrana všehomíra a Zodiak prostě funguje. Už asi před rokem a půl jsem mu posílala nějaké věci a on tehdy ještě nereagoval - říkal, že to chce ještě dozrát. Mezitím vyšel Zodiak a já se postavila na vlastní nohy. Teď jsem mu předala nový materiál a jemu se líbil.  V současnosti se domixovává singl, počkám až všechny ty „Last Christmas" věci doznějí a pak ho vypustím ven. Dnes je velký den D, kdy se máme dohodnout - já bych moc chtěla natočit celé album.

Jestli se nepletu, singl má slovenskou i anglickou verzi?

Přesně tak, ve slovenštině To musí byť len láskou a Pride v angličtině.

Když máš takhle velkého spojence, neuvažuješ o tom, vystrčit růžky i někde venku?

Zkusím, ale uvidíme, co se stane. To závisí na strašně mnoho okolnostech.

2. díl rozhovoru o společných koncertech s Alexandrovci, unergroundu Christiana Eignera, spolupráci s Michalem Horáčkem, angličtině Boba Dylana a syndromu řízek přineseme příští týden

Už při Zodiaku jsi hodně spolupracovala se zahraniční produkcí. Věříš jí víc než té domácí?

Za tím stála spíš snaha zkusit spolupracovat s někým jiným, vpustit do koloběhu nějakou novou krev. Když pracuješ pořád se stejnými lidmi, neubráníš se klišé, opakuješ se. A já si stále stojím za tím, že se dokážu nejvíc najít ve svých písních, které si složím sama, ale když vyjedeš za hranice, je to něco úplně jiného, můžeš se od těch lidí naučit něco nového.

Natáčeli jste v Rakousku v nějaké vesničce...

Christian Eigner je Rakušan a má tam obrovské nahrávací studio. Cestuje sem a tam, podle toho, jestli právě spolupracuje s Depeche Mode nebo Davidem Gahanem, má i vlastní kapelu - je to prostě člověk, který si může vybírat, co bude dělat. Zároveň má, jako mi všichni, rád svůj klid, bydlí na vesnici, kde má kupu známých.

Ty máš Depeche Mode hodně ráda.

Strašně. Christiana Eignera dlouho, v podstatě jsem si ho vysnila ve svém dětském pokojíčku.

Bylas na jejich koncertě?

Nebyla, měla jsem tehdy svůj koncert, ale jejich alba mám. A sledovala jsem hlavně jeho, co produkoval. Takže to byly přímo slzy radosti, když se mu líbila moje práce.

V poslední době sis užila cestování - Londýn, Šanghaj... Tady všechny tvoje písničky kvůli cenzuře přeložili do čínštiny. To bys je teď mohla v klidu vydat, když už jsou „hotové".

Čínština?! Ještě tohle! (smích) Já nemluvím anglicky a teď čínsky? (napodobuje čínštinu) Ale podívat se do Šanghaje byl můj sen. Mám strašně ráda film Kód 46 - je to trochu sci-fi, ale nechybí v něm láska, atmosféra a Šanghaj. Musíš ho vidět! Město je krásné, ale oni prostě žijou ve svém světě. Měli jsme problémy domluvit se anglicky, nerozuměli ani základním slovům. Třeba cestou na letiště jsme museli rukama přeložit „letadlo". Někdy jsme to vzdali a nechali jsme si základní věci přepsat do čínských znaků. Je to svět sám pro sebe. Když ti někdo řekne, že by nás utloukli čepicemi, je to fakt pravda.

Ale ten překlad všech písniček mi stejně nejde do hlavy, když šlo o jediný koncert...

Cenzura? To je komunistická věž, byla jsem hodně překvapená, jak to tam funguje. Naštěstí jsem prošla. Ty texty nejsou proti vládě, přesto některé písně vyhodili, zkrátili mi program na čtyřicet minut - ale neřešila jsem to. Měla jsem tam pak i dovolenou, jeli jsme na Bali. Z toho jsem byla trochu zklamaná, hodně tam je cítit vliv západu. A oceán je tak rozbouřený, že stojíš po kotníky ve vodě a pak tě zaleje třímetrová vlna - s plaváním to nemělo nic společného. Ten „ráj na zemi" je trochu nafouknutá bublina.