JUGI z UDG BLOGUJE: Každej si hledá svý....
Probouzím se až okolo jedné a to hlavně díky super klapkám na oči, které zaručují tmu tmoucí. Pořídil jsem si je poté, co jsem zjistil, že víčka nejsou průhledný, nicméně jsou průsvitný a nacpat hlavu pod polštář je sice řešení, ale takový nevzdušný:).
Poté, co se vzbudím, hodnotím stav a formu své mysli a těla po náročném weekendu. Většinou se pochválím za to, že jsem nemíchal moc alkoholů dohromady, tzn. max tři druhy (většinou pivo, tequilla a jameson s colou) a vynadám si za to, že jsem vykouřil minimálně krabičku, tím spíš, že jsem si ji nekoupil a celej večer sockoval:).
Pak se ještě třeba hodinku válim a vybavuju si momenty z weekendu. Vždycky se přihodí alespoň jedna zajímavá věc, potkáme minimálně jednoho zajímavého člověka nebo poznáme zvláštní místo. Nebylo tomu jinak ani poslední weekend...
V sobotu jsme hráli v Benešově. Do posledního momentu jsme si z neznámého důvodu mysleli, že koncert je v tamním KD. Když jsme jej s obtížemi našli, byl monstrózní a celý zhasnutý. Koncert se konal v benešovském motoklubu. Čekala nás i další překvapení:). Pódium, na kterém jsme měli hrát, bylo dokončeno asi dvě hoďky před naším příjezdem a zkonstruováno bylo tak, že se na sebe naskládaly palety a na ně se frknul koberec... Celé to lehce pružilo, takže si člověk připadal jako na lodi. Adam se po jednom z výskoků propadl do podpalubí:)... Propadal se čím dál víc a při poslední písničce mu koukala už jen hlava. (No to jsem s tou fabulací lehce přepísk.:))
Dřív, než jsme začali hrát, vystřídalo se na pódiu v krátkých rozhovorech několik motocrossařů a jako zlatý hřeb přijel do sálu na mašině Jarda Falta, tuším, že mistr světa z roku 1974... Všichni mu tleskali a crossaři na něj koukali s úctou. Ve vzduchu byla sounáležitost a já měl jsem pocit,že jsem pochopil, proč se lidé druží do různých skupin a spolků, ať už jsou to skauti, volvisti nebo myslivci... Lidem je totiž dobře, když někam patří. Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl taky od mala někam patřit. V jedenácti jsem poslouchal Landu a chtěl být skinheadem. Když jsem pochopil, co je to za voly, přešel jsem na druhou stranu spektra a stal se punkáčem. Taky jsem ale začal jezdit na prkně a prožíval dilema, zda mi má maminka koupit kanady nebo měkký boty na skate... Mezitím jsem uvažoval, jestli mám být budhistou nebo kreacionistou:)... Zkrátka, jak zpívá Monika Načeva: „Každej si hledá svý, kam sebe vrazit“...
Nakonec jsem se vrazil docela dobře:). Díky koncertování po republice vidíme spoustu bizarních míst. Benešovskej motoclub je třeba bejvalej bordel. Sice teď je to penzión, ale to místo je pořád nasáté atmosférou laciného a marného všeho... Na koncertech potkáváme spoustu zvlaštních typů lidí. Někteří jsou fajn, z jiných jde třeba až strach. Důležitý je, že se pořád něco děje a já mám pak při nedělním převalování o čem přemítat.
