Koncertní rok 2010: Euforie, průšvihy i všechno mezi tím, 1. pololetí
Souhrn logicky nemůže být úplný. Omezili jsme se jen na větší a velké akce zahraniční - a až na pár výjimek pouze na ty, které autor osobně navštívil. Naopak kupu zajímavých klubových „menšinovek" musel ze článku vynechat, aby nevznikl sáhodlouhý elaborát.
L E D E N
9. 1. rozparádil Smetanovu síň Obecního domu správci pozůstalosti řádně licencovaný, „evropský", revivalový Glenn Miller Orchestra ve Večeru swingu a elegance. Radost sledovat, jak nadšeně na známé a co se týče zvuku i pódiové prezentace věrně nastudované melodie reagovaly všechny generace návštěvníků - dědečkové a babičky, vnukové a vnučky. Ano, trochu „varieté", ale jak lépe dělat big bandovou swingovou klasiku?
10. 1. O den později další retro záležitost. Kvartet ABC+D Of Boogie Woogie lákal do divadla Hybernia přítomností bubeníka Rolling Stones Charlieho Wattse a mistrovstvím pianisty Alexe Zwingenbergera. Ovšem druhý z pianistů, Ben Waters, působil trochu toporně a kulantně řečeno, Charliemu jde lépe přímočařejší rock'n'roll. Nicméně všichni zúčastnění se dobře bavili.
14. 1. Depeche Mode představují jistotu. Odehráli se ctí a věrní fanoušci je ve štychu nenechají asi nikdy. V O2 „UFO-aréně" přehráli DM prakticky ten samý kosmický program Tour Of The Universe jako 25. 6. 2009 „pod širákem" a všichni přítomní byli zjevně spokojeni. Samozřejmě, odlišnosti v atmosféře způsobovalo už různé prostředí, jinak působí nebe nad hlavou a jinak hala. Vizuálním efektům se dařilo lépe pod střechou, venku se snáze sní. Pověstná Gahanova „vřelost" a pěvecké nasazení ovšem zůstává konstantou.
B Ř E Z E N
2. 3. Imogen Heap nezklamala. Na české premiéře v Divadle Archa se předvedla přesně tak potrhlá, milá a bezprostřední slečinka, jakou byste čekali. To, že krátce předtím získala Grammy, z ní rozhodně neudělalo nafrněnou hvězdu. Příjemné nové osvěžení mezi koncertními sázkami na jistotu.
5. 3. Francouzský trumpetový nu-jazzový maestro Erik Truffaz exceluje, ať už dorazí s vlastním jazz-rockovým kvartetem nebo indickými hudebníky. Tentokrát předvedl spolupráci s rapperem, zpěvákem a beat-boxerem Sly Johnsonem v rámci Paris Project. Večer v Paláci Akropolis tentokrát dopadl „tanečněji" a dravěji - a opět skvěle.
9. 3. Young Gods zopakovali zastávku netradičního akustického turné Knock On Wood (tentokrát v Arše), ale i tohle opakování již slyšeného se vyplatilo. Úžasné, jak těmhle hlukařským elektronikům a experimentátorům seděly akustické kytary a folk-bluesová aranžmá. Navíc mají smysl pro humor, což jejich běžné „náporové" koncerty maskují. Ovšem již brzy - 18. února 2011 - dorazí Mladí bozi do Paláce Akropolis opět s nákladem elektroniky.
14. 3. Hodně opožděná premiéra art-rockové/pop-rockové legendy The Alan Parsons Project. Po muzikantské stránce bez problému, někdejší perfekcionalistický zvukař Beatles i Ping Floyd Alan Parsons najímá samé profesionály. Ale přece jen trochu nafrněné a chladnější vystoupení. Což mohla být i chyba prostředí Kongresového centra, nevím. Ale vyložený průšvih se nekonal a jako „odškrtnutí" slavného jména a doplnění hudebního vzdělání, kterému v dobách někdejšího tvůrčího rozletu Parsonse a spol. zabránila totalita, budiž.
15. 3. Co napsat ke koncertu Scorpions v O2 Areně? No, kapela končí a o mrtvých se nemá mluvit špatně. Trocha rockerských klišé, věrní se viditelně bavili, proti gustu žádný dišputát.
31. 3. Brendan Perry představil v Arše nové album i trojici ještě novějších, dosud nevydaných písní, zavzpomínal na repertoár Dead Can Dance, byl milý a přemýšlivý při rozhovorech. Vzhledem závažné ekologické, protiválečné, introspektivně psychologické tématice nových písní nešlo zrovna o veselý koncert, ale naopak o velmi užitečné zamyšlení. Těšme se na letošní náhradu neuskutečněného koncertu na Colours of Ostrava.
K V Ě T E N
10. 5. Francouzský skladatel a multiinstrumentalista Yann Tiersen v Arše potvrdil, ostatně stejně jako minule, že hudbu k Amélii z Montmartru už od něj čekat nemůžeme. Že ho daleko víc baví být členem hlasité kytarové kapely než introvertním skladatelem filmové hudby. Tentokrát na to ovšem diváci byli připraveni a koncert končil nadšením. Zda se Yann ochuzuje o osobitost a přidává jen další kapku do indie-rockového moře, nebo zda patří k odvážným vizionářům, kteří si mohou dovolit kašlat na svoje minulé úspěchy, jest čistě otázka vkusu posluchače.
18. 5. Inuitská zpěvačka Tanya Tagaq přivedla svými „šamanskými" pěveckými technikami do tranzu nejprve sama sebe, pak i osazenstvo Akropole. Jeden z emočně nejsilnějších zážitků, sahající kamsi za hranici hudby a slyšeného. Pradávný syrový rituál, očistná citová lázeň.
19. 5. Obnovená slovenská legenda Collegium Musicum vyprodala velkou Lucernu a bylo to nejen sentimentální, ale stále hlavně o muzice a nezaměnitelných Hammondkách Mariána Vargy. A pozor, nešlo (jen) o koncert pro pamětníky, Marián se v rozhovoru potěšeně podivoval, kolik nadšených mladých tváří viděl v publiku.
23. 5. Pro úplnost, hráli Kiss.
Č E R V E N
Z hlediska velkých koncertů nastalo v červnu skutečné obžerství. Až se dá říci, že pořadatelé přehnali nabídku a zmlsali publikum. Nebo mu vytahali peníze z kapes, prasátek a dalších rezerv. Muselo se rušit. Pro nedostatek prodaných lístků odpadly třeba koncerty Chrise Isaaka a Niny Hagen.
8. 6. Slash předvedl, že je pořád rocker a hraje naplno a „strašně nahlas". Také vám pískalo v uších ještě druhý den? Ale poctivý bigbít se v Tesla Areně skutečně konal. Paradoxně Slash přitáhl jen asi tři tisícovky diváků, zato někdejší brácha v triku Guns N'Roses, jistý Axl, muzikantsky i lidsky jaksi... jinde... Inu, návštěvnost koncertů často není o muzice, ale o spíš známém jménu.
10. 6. Elton John se nešetřil, nadělil tuším víc než tříhodinové show a došlo snad na všechny balady, které si jeho příznivci mohli přát. Eltonovi ovšem šly i rockové kusy, pěvecky stále vykazuje slušnou formu a nezdálo se, že by mu docházela energie. Akorát, co se týče dramaturgie, méně bývá někdy víc. Možná kdyby několik šestiminutových balad vynechal (a k vyhození zvolil ty víc kýčovité, což většinou znamená novější), radovali bychom se bezprostředněji?
11. 6. Co však předvedl Pan Písničkář Bob Dylan nemá obdoby. A to na něj pisatel chodí pokaždé a s velkou úctou i těšením. Koncert vždy stojí za návštěvu, už kvůli samotným nadčasovým písním a nečekaným změnám, které s nimi jejich geniální, byť občas mrzoutský autor provádí. Jenže tentokrát žádný morous v koutě za pianem, Dylan se doslova rozdal. Hrál naplno, byl vstřícný a otevřený k publiku. Čelist dolů, palec nahoru.
18. a 19. 6. Respect Festival na pražském Ostrově Štvanice opět zafungoval jako „reklama na festivalové léto". Hudební exotika mezi říčními proudy každoročně zajišťuje mimořádný zážitek. Tentokrát exceloval třeba Anthony Joseph & Spasm Band kombinací hip hopového básnictví a karibských výbojů nebo Orchestra Baobab roztančenou, uvolněnou, v dobrém smyslu slova staromilskou afro-beatovou veselicí.
20. 6. Další staromilská záležitost v Lucerna Music Baru. A opět bez dinosauří těžkopádnosti. Kmotřík bílého blues, v době koncertu šestasedmdesátiletý (!) nestárnoucí John Mayall omladil kapelu a na hardrockovém drivu písní to bylo setsakramentsky poznat.
26. 6. Od charismatického gentlemana Marka Knopflera nešlo čekat nic jiného než decentní a zároveň strhující koncert. Bez prázdných gest a nastavování pomocí vizuálních efektů, postavený jen a jen na Hudbě. Knopfler se čím dál víc soustředí na výpravné textové příběhy a výpověď samotných písní oproti kytarové virtuozitě (která ovšem zůstává samozřejmostí). Patří k těm vzácným osobnostem, které s lety nevyčpívají, ale stále mají co říct. Nové skladby vůbec nezapadnou vedle „klasiky" z dob Dire Straits Šel bych zase, i kdyby jezdil třikrát ročně.
Pokračování příště & brzy.
